10 nejslavnějších prezidentů 20. století. Od českého Havla po amerického Kennedyho. Koho byste do seznamu zařadili vy?

V naší novodobé historii vynikli svou známostí zejména dva muži. Václav Havel, který byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru (ale nikdy ji nezískal a posmrtně se tato cena neuděluje) a Tomáš G. Masaryk stojící u založení samostatného Československa.

Kdo další? Vraždu prezidenta Kennedyho dodnes obestírá oblak pochyb. Svou stopu do dějin vyryli otec a syn (a jmenovci) Bushové. Zatímco George Herbert Walker Bush si vytyčil bojovat s jím definovanou „osou zla“, jeho syn Georg Walker Bush byl ve funkci v době útoků na newyorská Dvojčata, což vedlo celé k sérii válek. Sovětský prezident Michail Gorbačov stál ve chvíli rozpadu Sovětského svazu na „druhé straně“ fronty. Nikterak si neděláme nárok na reprezentativní výběr, neboť kritéria jsou za jedno století přece jen příliš různorodá. Dovolujeme si představit muže, ať už si o nich myslíme cokoliv, kteří měnili dějiny a část svého života prožili v prezidentském křesle.

Václav Havel byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989 – 1992) a prvním prezidentem České republiky (1993 – 2003).

Ve funkci byl od 2. února 1993 – 2. února 2003. Pocházel ze známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodiny Václava M. Havla (1897 – 1979) a jeho manželky Boženy, rozené Vavrečkové (1913–1970). Coby vnuk československého diplomata Huga Vavrečky i stavitele paláce Lucerna, jmenovce Václava Havla, se po celý život pohyboval v intelektuálním prostředí a mimo jiné odtud pocházel majetek vrácený v rámci restitucí po roce 1989. Po pádu komunismu se stal celosvětově uznávanou prezidentskou "celebritou" mající svou bustu i v americkém kongresu.

Richard Milhous Nixon (37. prezident Spojených států amerických 1969 – 1974)

Muž, jenž se stal ústřední postavou amerického politického dramatu nazvaného Aféra Watergate. Během jeho prezidentského období došlo ke stahování amerických vojáků z Vietnamu na straně jedné, a k rozšíření bombardování v Kambodži a Laosu na straně druhé. Kalifornský rodák a vystudovaný právník (studia dokončil v roce 1937 na Duke University School of Law) se o politiku zajímal od mládí. Jeho prezidentování ukončilo vyšetřování, které ukázalo, že za instalací odposlechů v sídle Demokratické strany stála jeho administrativa, samotný prezident o akci věděl a svým voličům lhal. Vyšetřování ho stálo nejen nejvyšší úřad, ale poškodilo mu to pověst do konce života.

John Fitzgerald Kennedy (35. prezident Spojených států 1961 – 1963).

Je považován za americkou liberalistickou ikonu. Stal se kongresmanem i senátorem a od roku 1956 důsledně pracoval na své image s cílem stát se prezidentem. Do evropského povědomí se dostal zejména větou "Ich bin ein Berliner!", kterou se prohlásil za Berlíňana poté, co toto město rozdělila nechvalně proslulá zeď. Jeho charisma okouzlilo bezpočtu žen, z nichž nejznámější byla bezesporu Marilyn Monroe. K jeho státnickým počinům patří rozvaha, s níž řešil karibskou krizi, a odstartování projektu Apollo. Za knihu Profily odvahy získal Pullitzerovu cenu. S jeho jménem se nejčastěji pojí okolnosti jeho vraždy, za níž mnozí věří spiknutí a nikoliv čin osamělého vraha Oswalda. CIA by měla v příštím roce odtajnit dokumenty týkající se této dramatické události.

Ronald Wilson Reagan (40. prezident Spojených států amerických v letech 1981 – 1989)

Původní povoláním herec, následným povoláním prezident – tak by se v jedné větě dala shrnout Reaganova životní kariéra. Jeho politika byla silně konfrontační nejen vůči Sovětskému svazu, ale i vůči komunistickému hnutí jako celku. Předci přišli do USA v 60. letech 19. století. V roce 1966 se stal Reagan 33. guvernérem „slunečního státu“ - Kalifornie. Prezidentská kampaň se nesla pod heslem „Zastavte Nixona“, prezidenta, který se pod tlakem aféry Watergate musel vzdát svého úřadu. Přežil atentát, kulka vystřelená Johnem Hinckleym, Jr. minula prezidentské srdce o zhruba centimetr. V průběhu času se ukázalo, že jeho administrativa prodávala ilegálně zbraně do Afghánistánu (aféra Irán Condtras). Konfrontační politika vedla k eskalaci studené války, ale zároveň zásadním způsobem ekonomicky poškodila Sovětský svaz. Ovšem je dobré dodat, že při třetím summitu ve Washingtonu D. C. v roce 1987, podepsal spolu Gorbačovem dohodu o odzbrojení, Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty (INF), která eliminovala všechny americké a sovětské rakety středního doletu.

George Herbert Walker Bush (41. prezident Spojených států v letech 1989 – 1993)

Narodil se roku 1924 v Massachusetts, ale v raném dětství se s rodinou přestěhoval do Connecticutu. Se zahraniční politikou získal zkušenosti mimo jiné i jako ředitel CIA. Na jedné straně byl jako prezident USA zodpovědný za invazi do Panamy, během které došlo k sesazení diktátora Manuela Noriegy, na druhé stál u jednacího stolu s M. Gorbačovem a jednal o odzbrojení. Zároveň vyvíjel maximální tlak na to, aby SSSR bylo zbrojením co nejvíce vyčerpáno. Za jeho největší úspěch je považován konec studené války.

George Walker Bush (43. prezident Spojených států amerických 20. ledna 2001 - 20. ledna 2009)

Před prezidentskou kariérou byl guvernérem státu Florida. Mimo jiné pracoval v ropném průmyslu, což mu mnozí vyčítali a hledali propojení mezi jeho vládou a „petrodolary“. Založil totiž podnik Arbusto Energy (arbusto je španělsky keř, tedy bush v angličtině) zaměřenou na podnikání v této oblasti. Jeho oponenti mu vyčítají nesplnění dvou slibů: nedodržel každoroční slíbenou dotaci 100 milionů dolarů na ochranu deštných pralesů a odmítl Kjótský protokol, který by USA zavazoval ke snížení emisí skleníkových plynů. Jeho naprosto klíčovým rozhodnutím byly vojenské intervence na Blízkém východě – operace Trvalá svoboda.

Michail Sergejevič Gorbačov (prezident SSSR 15. března 1990 – 25. prosince 1991)

Pocházel ze svazku Rusa a Ukrajinky a jeho rodina se stala obětí Stalinem vyvolaného hladomoru. Později o něm napsal. „"V tom strašlivém roce [1933] zemřela hlady skoro polovina obyvatel mé rodné vesnice Privolnoje, včetně dvou sester a bratra mého otce.“ Jako vrchní představitel Sovětského svazu se pokusil zavést reformy, některé velmi kontroverzní (prohibice) a únoru 1988 oznámil stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Stál za větší svobodou slova (glasnost) což paradoxně vedlo k nárůstu nacionalismu a následnému osamostatnění pobaltských republik. V roce 1996 se pokoušel znovu kandidovat ve volbách, ale obdržel pouhé 1 procento hlasů. Stal se držitelem Nobelovy ceny míru.

Charles de Gaulle 18. prezident Francie (8. ledna 1959 – 28. dubna 1969)

Narodil se v rodině právníka a profesora filosofie, který se účastnil již války s Pruskem v roce 1870. Není divu, že se rozhodl pro vojenskou kariéru, po nastoupení na vojenské učiliště rychle stoupal v žebříčku hodností. Sloužil v první světové válce, v níž byl 2x raněn, následně se vypracoval na velitele tankové divize a spolu s Churchillem byl velkým fandou a propagátorem mobilních obrněných sil. Po kapitulaci Francie se zasloužil o založení a následný rozvoj hnutí Svobodné Francie, v němž získal vedoucí pozici. Největší zkouškou jeho postavení se staly studentské bouře v Paříži v květnu 1968. Spekulovalo se o jeho odstoupení. Dne 30. května 1968 vypsal předčasné volby a jeho strana naprosto přesvědčivě zvítězila. Z funkce nakonec odstoupil, příčinou však nebyl skandál, ale hrubá nespokojenost s některými systémy a rozhodovacími procesy, které nebyl schopný změnit.

Lech Wałęsa (prezident Polské republiky 1990 – 1995)

Silně věřící katolík, vzešlý ze spojení tesaře a ženy v domácnosti. Jeho politická kariéra vyrostla v Gdaňských loděnicích, byl vůdčí osobností hnutí Solidarita. Právě z loděnic se protesty rozšířily do celého Polska a měly vliv i na dění v tehdejším Československu. Během jeho nekomunistické vlády docházelo k prudkým politickým turbulencím. Přiznal „fiktivní“ spolupráci s komunistickou tajnou bezpečností pod pseudonymem Bolek. Je nositelem Nobelovy ceny míru

Fidel Castro (prezident Kuby od roku 1956 – 2006)

Celý jeho titul zněl Comandante en Jefe, Primer Secretario del Partido y Presidente de los Consejos de Estado y de Ministros de la República de Cuba, tj. vrchní velitel (ozbrojených sil), první tajemník strany a předseda státní rady a rady ministrů Kubánské republiky. Titul předseda státní rady nahradil titul prezidenta v nové kubánské ústavě v roce 1976. Úřadu se ze zdravotních důvodů dobrovolně vzdal. Jako aktivní člen komunistické strany přidělávala Kuba vrásky USA a sehrála zásadní úlohu během tzv. Kubánské krize, kdy se SSSR pokusil na Kubu instalovat rakety středního doletu. Pocházel z podnikatelského prostředí, otec obchodoval s cukrovou třtinou. Proslavil se útokem na kasárna Moncada a následným partyzánským bojem proti autoritářskému vůdci jménem Fulgecia Batista. Na Kubě zvýšil školní docházku, což vedlo ke snížení negramotnosti. Naopak se nechvalně proslavil potlačováním lidských práv a tvrdou cenzurou a postihy opozice.

Text: Topi Pigula