Zradilo ho počasí i vlastní tělo, bojoval ale dál. Strhující příběh prvního postiženého na Everestu

Než úspěšného amerického ragbistu a horolezce Toma Whittakera autonehoda připravila v roce 1979 o chodidlo a čéšku, už měl za sebou výstup na Denali, nejvyšší vrchol Severní Ameriky. Pro mnoho lidí by jejich dosavadní život kvůli takovému zranění zkrátka skončil a museli by hledat nový smysl bytí. Whittaker se ale rozhodl, že ho taková drobnost nemůže zastavit.

Přečtěte si také: Film vs. realita: Everest naštval jednoho z účastníků osudné expedice, Jake Gyllenhaal se skutečností moc nezabýval

Nebylo to jednoduché. S protézou používal svaly úplně jinak než bez ní. Zpočátku je těžké udržet vůbec rovnováhu, natož jít a lézt. Některé lidi ale prostě nezastaví nic – a Whittaker jen deset let po tragické nehodě poprvé stanul na úpatí Mount Everest s úmyslem zdolat vrchol.

Trnitá cesta za snem

Pro obyčejného smrtelníka je těžké si představit, kolik dřiny a sebeobětování za každým takovým výstupem stojí – obzvlášť v dnešní době, kdy dav tlačící se na vrchol hory zahanbí i frontu na mandarinky v komunistickém Československu. Zdolat Everest ale znamená minimálně dva měsíce intenzivní práce, boj s dehydratací a v přeneseném slova smyslu i se svým vlastním tělem, kterému ve výšce 8 849 metrů dá třikrát tolik práce se nadechnout, natož udělat jakýkoli jiný úkon. A jednonohý Whittaker navíc při chůzi vydá o zhruba 30 % víc energie než kdokoli bez handicapu.

Mohlo by vás zajímat: Horolezci se lapili do pasti Dolomit. Podívejte se na dramatickou záchranu

Není divu, že když se Whittaker v roce 1989 dostal až do výšky 7 300 metrů a pak byl nucen se kvůli bouři vrátit dolů, jeho zklamání bylo obrovské. Rozhodnutí to ale bylo velice moudré – toho dne na Everestu počasí zabilo šest lidí.

Jeho druhý pokus byl taky neúspěšný. Tentokrát neselhalo počasí, ale horolezcovo tělo. Whittakera trápila výšková nemoc a omrzliny. Jeho kamarád, kterému se výstup podařil, mu ale z vrcholku přinesl kámen a dal mu za úkol jej tam jednou vrátit. Možná že právě to byla ta rozhodující motivace, která mu při další výpravě pomohla překonat neuvěřitelnou sérii problémů.

Třetí a poslední výstup technicky začal už 15. března, kdy Whittaker nasedl na letadlo z Arizony do Nepálu. Během následujících dvou měsíců si tehdy už 49letý Tom sáhl na dno. Prodělal virové onemocnění, byl v neustálých bolestech a počasí toho roku taky nestálo za nic. Do poslední chvíle to vypadalo, že se výstup znovu nepovede. Ale nakonec, doslova posledního dne, kdy mu platilo udělené lezecké povolení, 27. května 1998, Tom Whittaker se svou speciální lezeckou protézou a jako první tělesně postižený člověk vůbec, stanul na vytouženém vrcholu Mount Everestu. A navzdory tomu, že podle jeho vlastních slov bylo s protézou daleko složitější z hory sestoupit než na ni vylézt, se i v pořádku dostal domů.

Od té doby to zvládli slepí i lidé s dvěma protézami

Od té doby se vrcholku Everestu dotklo hned několik lidí s handicapem. Do roku 2017, kdy tamní úřady v kontroverzním kroku z bezpečnostních důvodů zakázaly přístup slepým lidem a lidem s dvojitou amputací, na něj zvládlo vylézt 15 fyzicky postižených horolezců a dvěma dalším hora vzala život. Tom Whittaker ale ve své době udělal něco skutečně výjimečného – nejen lidem s postižením, ale hlavně těm bez handicapů dokázal, že život po tak strašném zranění nejen nekončí, ale dá se žít naplno.

Zdroj: BioTech Possibilities