Zikmund, Hanzelka a jejich vyhnání z komunistického ráje

„Oba cestovatelé představovali v průběhu padesátých a šedesátých let výjimečný multimediální fenomén, který sice původně nevznikal jako cílený produkt propagandy, ale vládnoucí režim si jej nedlouho po návratu z jejich první africké cesty (1947–1950) přisvojil a umožnil jim zaujmout postavení, jež bychom s Pavlem Skopalem mohli označit jako pozici centrálně řízených celebrit,“ píše Jiřina Šmejkalová v příspěvku Pád socialistických celebrit, který byl publikován v časopise Vesmír.

Připomeňme jen, že to byla právě 50. léta, která se dnes označují za dobu nejtužšího komunistického tlaku a justičních vražd (Milada Horáková byla popravena 27. června 1950). Občané Československa měli extrémně komplikovanou možnost vycestovat do ciziny, část populace se nemohla do zahraničí dostat vůbec. V té době se zrodila fenomenální dvojice, která své cestopisy vydávala v tisícových nákladech v nakladatelství Svoboda, které přímo spadalo pod Ústřední výbor KSČ.

Není bez zajímavosti sledovat vývoj změny názvu daného nakladatelství. Zatímco v letech 1945–1952 se jmenovalo Svoboda, v dalších letech šlo o Státní nakladatelství politické literatury (1953–1958), následně z názvu zmizelo slovo „státní“, ale „politika“ zůstala (1959–1965). Jednoslovný původní název Svoboda se vrátil až v polovině šedesátých let (1966). Změna názvu ale nikterak nesouvisela s možnou změnou politické orientace či ztrátou komunistického vlivu. Naopak.

Světový fenomén Z+H

Šest a půl milionu výtisků v jedenácti jazycích, pět titulů vyšlo Braillovým písmem a výběr z knihy Afrika snů a skutečností dokonce vyšel těsnopisem. Pravděpodobnost, že se dnes v rámci cestopisné literatury povede některému z Čechů něco podobného, je minimální. Není divu, že další z knih nazvané Cejlon – ráj bez andělů byl předpovídán opětovný úspěch prudce rozšiřující ty stávající.

Cestopis nazvaný Cejlon – ráj bez andělů je bez nadsázky perlou v české cestovatelské literatuře dodnes převyšující mnohá díla za cestopisy se vydávající. Autorské dvojici je potřeba přiznat, že díky opravdu pečlivé přípravě měly její knihy extrémně vysokou kvalitu a hodnověrnost, a i dnešní čtenář v době internetových vyhledávačů v nich najde nečekané a nadčasové souvislosti a zajímavosti.

„Asi tak uprostřed mezi alejí pylmyrovou a talipotovou byste našli shromáždění podivuhodných stromů Canarium commune, jež svým českým názvem javanský mandlovník vyvolávají představu mandloní ze Středomoří. (Strom popisováný jako kanárník obecný Fr. Polívkou v Užitkových a pamětihodných rostlinách z roku 1908, rostlinný rod Canarium se dodnes jmenuje česky kanárník, tedy nikoli jako javanský mandlovník – pozn. autora). Ale chyba lávky, stojí tu jako kolosy z Bajkonuru nebo mysu Kennedyho, připravené ke startu do vesmíru. Místo kabiny pro kosmonauty ducatá koule zeleně. Stabilizační ploutve ne čtyři, jak by se slušelo, ale aspoň deset, vesměs tak tři metry vysoké, stejnoměrně tlusté – vlastně tenké. Tak tenké, že zvoní na poklep. Jsou to prý kořeny, jimiž si Canarium upevňuje životní postavení. Bezpochyby je to tak, že člověk odkojený nářky na permanentní bytovou krizi si představuje, jak by se v těch klínovitých místnůstkách vymezených čisťounkými šedavými stěnami pěkně stanovalo, jen plachtu přes ně přehodit,“ píší autoři v Cejlonu a mimo jiné o několik stránek dál připomínají, kdy že v Evropě vykvetla první tropická orchidej. Bylo to roku 1733 a mělo jít o druh Bledla veranda (správně verecunda).

Buddhův zub

Nevyhnuli se ani pátrání po původu nejsvětější relikvie, která má být na Srí Lance umístěná. V Chrámu Buddhova zubu má být umístěn právě on, jenže má za sebou tak složitou a dramatickou pouť, jež zní až příliš nepravděpodobně. Jelikož Z+H samotný zub neviděli (a neviděla ho ani naprostá většina Cejlonců), zprostředkovávají v knize svědectví Josefa Kořenského, jenž si po návštěvě v Kandy postěžoval: „Samotný zub nám nebyl ukázán. Ukazuje se jen za drahé peníze nebo hodnostářům nad jiné povýšeným. Zkušení znalci poznali v ostatku kus slonoviny barvy kaštanové. V Kolombském muzeu možno spatřiti darmo alespoň věrný model Buddhova zubu. Dle všeho měl svatý Buddha chrup jako aligator nebo krokodil, protože věrný model zubu měří v délce asi 5 cm...“

I tady Kořenský ukázal dokonalý postřeh, neboť v knize Ivory and the elephant in art, in archeology and in science (Slonovina a sloni v umění, v archeologii a ve vědě) z roku 1916 je zub vyfotografován. A skutečně jde o 3 palce dlouhý kus slonoviny. To, co víme my díky knize, jež neměla spatřit světlo světa, neví mnohý srílandský domorodec. Jenže to všechno mělo přijít vniveč.

Tehdejší Cejlon byl pro socialistického našince zcela nevídanou exotikou, čemuž odpovídaly i dnes naprosto fenomenální náklady. První vydání mělo dosáhnout 60 000 kusů, druhé 120 000 a třetí mohlo dosáhnout, podle úspěchů prvních dvou, až 180 000 kusů.

Zrušení smlouvy

Kdo chce psa bít… bezesporu znáte přísloví o tom, že hůl se vždycky najde. V případě Ráje bez andělů se onou příslovečnou holí, respektive záminkou pro jednostranné vypovězení smlouvy stalo předem avizované zpoždění odevzdání rukopisu. Obstrukce, nekomunikace, mlžení. Nic z toho nevzešlo ze strany píšících cestovatelů, kteří trvali na dodržení dohody a vydání knihy a pravděpodobně netušili, že v pozadí už je taháno za politické nitky. Smlouva, která byla podepsána poslední únorový den roku 1968, dávala autorům takřka rok na dodání rukopisu. Jistým varováním bylo, že ve stejné době se východoněmecké nakladatelství Volk und Welt rozhodlo nevydávat dál knihy Zikmunda a Hanzelky. Jednalo se o důležitý signál, neboť šlo o významný nakladatelský dům tehdejší Německé demokratické republiky založený v březnu 1947 a zaměřený zejména na překlady sovětské literatury.

Co bylo v pozadí?

Když se řekne rok 1968 a zeptáte se pamětníků, co důležitého se tehdy stalo, bezesporu označí za nejdůležitější vstup vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Tato událost pootočila kormidlem našich dějin na více než dvě desetiletí. Cejlon byl vyřazen z redakčních plánů a oficiálně vyšel až roku 1991. Na přebalu knihy se lze dočíst vysvětlení: „Mohla by vyjít okamžitě, kdyby… kdyby autoři změnili svůj názor na bratrskou pomoc armád v roce 1968…“ Ta slova pronesl tehdejší československý ministr vnitra, jemuž se dostal do rukou výtisk Cejlonu, jenž si autoři vydali sami. A který je mimo jiné přivedl k výslechům na StB. Názor nezměnili.

Druhým hřebíkem do beletristické rakve byla i tajná Zvláštní zpráva číslo 4, v níž férově popsali situaci v Sovětském svazu. „Ta kritizovala zejména stav sovětské společnosti ovlivněné centrálním plánováním, ale mimo jiné i rostoucí formalizaci československo-sovětských styků na hospodářsko-politické úrovni. Zpráva navrhovala v tomto směru některá zlepšení opírající se o osobní zkušenosti obou autorů, kteří se mohli – na rozdíl od běžných návštěvníků – po SSSR pohybovat podstatně svobodněji. Zpráva obou cestovatelů z roku 1964 je tak nejkomplexnější kritikou sovětského systému před událostmi roku 1968, založenou na studiu skutečného stavu tamní společnosti,“ napsal o ní Jan Lomíček v příspěvku publikovaném ve Sborníku Národního muzea.

Jiří Hanzelka v 90. letech ve vysílání Českého rozhlasu vzpomínal na Zvláštní zprávu takto: „Pokoušeli jsme se dokázat, že stalinistický systém je protilidový, protisocialistický, a tudíž reakční. Navrhli jsme také řešení ve formě jiného způsobu řízení společnosti. Materiál jsme pak v dobré víře předali na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 Brežněvovi. Tím jsme si zpečetili osud v SSSR. Stranické aparáty v Sovětském svazu a u nás byly propojeny a čekalo se jen na příležitost, kdy se s námi vypořádat. Přišla po roce 1968. Od té doby jsme byli po jedenadvacet let umlčeni.“

Dnes je možné díla nejfenomenálnější československé cestovatelské dvojice, která si po celý život držela vysoký morální kredit, běžně koupit v antikvariátech. Příběh jejich cejlonského cestopisu je krystalickou ukázkou skutečnosti, že nebylo důležité něco umět a být v oboru úspěšný, ale plně souznít se stranickou linií. A to se v tomto případě nepovedlo. Cejlon – ráj bez andělů nakonec vyšel. V roce 1991, necelé dva roky poté, co proběhla revoluce, kterou jsme si zvykli nazývat „sametovou“.