Nečekaní hrdinové požárů v Austrálii: Spoustu zvířat prý zachránili vombati

Vombati jsou velcí vačnatci připomínající hodně přerostlé krtky světlé barvy. Pro Austrálii jsou jedním z těch nejikoničtějších druhů zvířat, pro původní obyvatele dokonce představují jedno z nejuctívanějších zvířat vůbec. Ostatně není náhodou, že slavná rudá hora Uluru označuje v jazyce Aboriginců právě vombata. A pokud se potvrdí spousty svědectví, která momentálně na sítích o vombatech kolují, status těchto tvorů zřejmě ještě hodně stoupne.

Nečekaní záchranáři

Australané totiž na sítích tvrdí, že vombati fungují jako záchranáři – během požárů prý cíleně nabízeli své hluboké nory ostatním zvířatům. Tyto nory mohou vést více než dva metry hluboko, takže v nich najdou úkryt i větší zvířata, která by se před ničivým ohněm neměla kde ukrýt. Někteří kritičtější a naštvanější Australané dokonce tvrdí, že vombati udělali pro ostatní víc než australská vláda.

Ta dlouhou dobu mlčela, trvalo dokonce až do poloviny ledna, než přiznala souvislost s globální změnou klimatu (fakta o tom, jak se Austrálie stává během desítek let stále sušší a teplejší, jsou přitom nepopiratelná). Na její nečinnost si stěžovali ohrožení lidé, biologové ale i hasiči, kteří se pokoušeli zabránit, aby se oheň dostal k větším městům – víc nezvládali.

Ale zpět k vombatům. Že bylo jejich zvláštní chování pozorováno, potvrdila i Greenpeace Australia, přírodovědci zatím ne – do pekla až 70 metrů vysokých plamenů se nikdo až na hasiče dobrovolně nevydal.

Je to hoax – a taky trochu pravda

Je to ale vůbec pravda? Zatím neexistuje jediné přímé svědectví o tom, že by vombati ostatním zvířatům pohostinství svých nor sami aktivně nabízeli. Ono to ostatně ani není možné, protože vombati jsou extrémně krátkozrací a drtivou většinu ostatních zvířat ani nevnímají – soustředí se jen na potravu a exkrementy. Vombati totiž produkují výkaly ve tvaru malých krychliček, které pečlivě rozmisťují po svém teritoriu a značí si tak svůj revír. Hranaté jsou krychličky proto, aby se v krajině lépe udržely.

Takové teritoriální chování nenahrává představě, že by ho vombati náhle opustili a stali se altruisty. Nicméně něco na těch pověstech nejspíš je, naznačili někteří australští biologové. Například Judy French upozornila, že ostatní zvířata prokazatelně vombatí nory během požárů využívala. Ale podle ní by bylo spíš divné, kdyby to nedělala: v hořícím buši totiž moc jiných možností neměla.

Tunel Blanka v buši

Tyto tunely jsou totiž jedním ze sedmi divů zvířecí architektury. Některé jsou dlouhé až 100 metrů a jsou vybavené nečekaně sofistikovanými systémy ventilace: vzduch do nich přivádí a vyměňují boční tunely a komíny.

Tyto chodby jsou tak velké a pevné, že je využívala i řada jiných druhů. Tým profesorky French pomocí video a fotopastí prokázal, že byly tunely dočasně obývané i jinými druhy menších vačnatců: podzemní stavby jsou ale tak velké, že se tato zvířata s vombaty vlastně ani nepotkávala.

Potvrdila to i další expertka, Kath Handasyde z Melbournské univerzity. Ta v chodbách vombatů pozorovala cizí vombaty, hady, ježury a řadu dalších australských vačnatců. Přitom v dobách krizí se podle ní jinak teritoriální vombati chovali mnohem tolerantněji a nezvané hosty v pohodě snášeli...

Text: Martin Kolář