Viděli jste už slona v místnosti? Určitě ano, ale možná o tom nevíte

Tenhle termín jste už nejspíš slyšeli. Slon v místnosti je samozřejmě metaforický, nejedná se o žádný hororový výjev chobotnatce nečekaně se zjevivšího uprostřed obýváku. Takto totiž bývá označován problém, který je každému zcela jasný, ovšem nikdo z přítomných o něm není ochoten mluvit. Jedná se vlastně o psychologicky uchopené pořekadlo, že pod svícnem je největší tma; i něco tak obrovského a nepřehlédnutelného jako slon totiž může být větším počtem lidí nereflektováno a někdy snad i nezaznamenáno. Jak je to vlastně možné?

Kořeny v umění

O přehlížených slonech v místnosti se začalo mluvit v 19. století, v konkrétním použití měli prsty ruští literáti Ivan Andrejevič Krylov a následně i Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Na ně navázal i Mark Twain a mezinárodně užívané slovní spojení bylo na světě. Postupem času se termín dostal až do slavného oxfordského slovníku.

Dnešní použití je obvykle založeno na společenské slušnosti. Všichni určitě známe situace, kdy je nějaký problém zcela očividný, ale prostě není vhodné se o něm bavit. Například když víme o psychických či zdravotních trablích, kterými si náš známý prochází, ale z taktnosti o nich před ním nemluvíme. Totéž se týká i tabuizovaných témat jako třeba sexuální orientace, kriminální minulosti, náboženských přesvědčení či rasových otázek. Anebo třeba citlivých oblastí v určitém okruhu, jako kupříkladu nekonformní názory strýčka, kterého při rodinných oslavách musíte potkávat.

Co s ním?

Psychologicky se jedná o otázku, která nemá jednoduché řešení. Často jsme si přítomnosti slona v místnosti vědomi, ovšem to neznamená, že bychom věděli, jak s ním pracovat. Co je v takovou chvíli nejlepší? Dilema upřímnosti se řeší ve všech kulturách na světě a třeba v té východoasijské je urážka (či jen prostá neslušnost) vnímána velmi negativně. Tam byste s odvážným popisem slona zřejmě nepochodili. V euroamerické společnosti se o tak palčivý problém nejedná, přesto je však potřeba vzít odvahu do hrsti, když chcete někoho konfrontovat s nepříjemnou zjevností.

Vlivný antropolog Edward Hall navrhoval přihlédnutí ke kontextu dané kultury. Pokud žijete v takzvané vysokokontextuální kultuře (zmíněná východní Asie, tradiční kmenová společenství, ale i některé regiony Evropy a USA), musíte velmi pečlivě vážit slova i neverbální signály, abyste se v těchto citlivých tématech nedopustili nějakých nenapravitelných prohřešků. Naopak pokud se bavíte s někým zvyklým na přímou komunikaci (nízkokontextuální kultura, většina naší společnosti), můžete si dovolit více; zkuste však brát na váš protějšek ohledy. Co vám přijde zcela zjevné, nemusí být stejně samozřejmé i pro ostatní. Na druhou stranu, upřímnost je obvykle vhodnější nežli příliš opatrné kličkování. I pokud se vaše snaha upozornit na něco očividného mine účinkem, stanete se pro komunikačního partnera důvěryhodnějším, neboť uvidí, že se snažíte o přímost a otevřenost. Takže raději se nebojme pojmenovávat věci pravými jmény. Slonům se totiž v malých místnostech obvykle vyhýbá dosti špatně.

Text: MS