Vědci zjistili, že pesimismus je dědičná „choroba“

Dá se depresi nepodlehnout? Má někdo tak silnou vůli, že vrozené predispozici odolá?

Vzorky a fotky

Tento fakt nemohl uniknout psychiatrům i vědcům, ti si s tím dlouho lámali hlavu. Až objev a výzkum DNA jim podle všeho dal odpověď na otázky, i když zatím ne úplně všechny. Britští experti z univerzity v Essexu zjistili, že reakce na jakékoli, zejména krizové situace, je z velké části daná naší genetickou výbavou. Na počátku odebrali vzorky DNA stovce dobrovolníků, poté zjišťovali, jak reagují na rozličné podněty, např. pečlivě vybrali fotografie, které už na první pohled působily negativním, pozitivním, ale i zcela neutrálním dojmem.

Dlouhá verze vítězí

Digitálně upravené snímky promítali na velkoplošnou obrazovku. Účastníci měli snadný úkol, po spatření obrázku stisknout stejné písmeno na klávesnici. Když je rozrušil či jinak vzbudil pozornost, trvalo to vždy déle, přitom se doba u některých dost výrazně lišila. Poté vědci porovnali reakce s rozborem jejich DNA. Pokaždé měly souvislost s neurotransmiterem serotoninem. Ti, co měli tzv. „dlouhou“ verzi, což znamená, že ho zdědili po matce i otci, vzali stranou a dali jim vyplnit obvyklý osobnostní dotazník. Zjistili, že všichni se dívali na věci i okolní dění o poznání optimističtěji než ostatní.

Černé myšlenky

Stejný dostali i ti s krátkou a dlouhou verzí, u nich už byl patrný sklon k pesimismu, u těch, co měli smůlu a zdědili dvě krátké, tento životní postoj výrazně dominoval. Bez výjimek viděli svět a své perspektivy černě, i v případě že měli velmi dobrou práci, dostatek peněz, fungující rodinu. Brali to jen jako dočasný stav, po kterém jistě přijde výrazné zhoršení, neměli perspektivu, víru v budoucnost, pasivně čekali, odkud přijde úder, že by se žádný nemusel dostavit, nepředpokládali. Byli vůči okolí, včetně svých nejbližších, neustále ve střehu, to se odráželo ve vnitřním napětí, které prožívali.

Zvrácené potěšení

Je logické, že právě tato skupina podléhala depresi nejčastěji a většina členů přiznala, že vyhledala odbornou psychickou pomoc. Někteří souhlasili, aby byli jejich terapeuti kontaktováni a odpovědi očetřujícího personálu se shodovaly. Ti, co měli vážné problémy se zabývali úvahami o sebevraždě, u zbytku scházel pocit obyčejné radosti. „Zvrácené“ potěšení nacházeli v tom, že všechno je špatné, s jedinou výjimkou – jich samotných. Svět a dění kolem sebe totiž posuzovali z hlediska nezaujatého pozorovatele, s velkou dávku fatalismu, v tom se překvapivě shodovali s optimisty, jen podle těch vše dopadne vždy dobře!

Gen radosti

Ještě mnohem dál se poté ve výzkumu dostali vědci z University of California v Los Angeles, identifikovali konkrétní „gen radosti“. Jeho funkčnost souvisí jak s mírou optimismu, tak stupněm sebevědomí, schopností ovládat a potlačit strach, stres. Není to tak, že by „diktoval“ naše jednání v jistých situacích, ovšem to, jakým způsobem je přijímáme, ovlivňuje psychické vlastnosti, chování k druhým i vnímání sebe sama. Vědci dlouho tušili, že nějaký regulační faktor v tomto ohledu prostě musí existovat, tohle byla odpověď, kterou tak pracně hledali.

Dvě verze

Překvapením spíš bylo, že jde jen o jeden gen, což neznamená, že ho šlo jednoduše detailně rozebrat. Přímo souvisel s receptorem oxytocinem, hormonem, jehož hladinu téměř pokaždé zvýší stres. Je ovšem spojován také s pozitivními reakcemi – empatií, důvěrou, štěstím, schopnostmi komunikace, navazováním přátelství, vřelostí. Paradoxně má totiž v jednom podstatném místě dvě verze – „A“ (adeninovou) „G“ (guaninovou). Smolaři s tou prvně jmenovanou reagují se zvýšenou citlivostí na psychicky náročné situace, mají také horší sociální dovednosti i kvalitu duševního zdraví.

Boj se sebou

Na závěr jsme požádali psychologa Michala Floriana, aby výzkumy zhodnotil. To, že se s přístupem k životu rodíme, se nedá naučit a nesouvisí s výchovou. To ale neznamená, že by se s ním nedalo nic dělat, i genetické predispozice lze potlačit, když je vůle. Důležité je obklopit se pozitivně naladěnými lidmi, přáteli, kteří nám pomohou, když jsme v depresi.

Text: Jan Janula