Umělá inteligence: vědci řeší, jestli ji neudělat úmyslně zlou!

Příchod skutečné, tzv. silné umělé inteligence, která bude zvládat perfektní simulaci lidského chování, je zřejmě stále vzdálen minimálně jednu dvě dekády. Slabé umělé inteligence, schopné v omezeném rozsahu vykonávat specifické činnosti, jsou však už dávno tady. Vědci se nyní přou, kam se má vývoj dále ubírat, na obzoru totiž roste multimiliardový byznys s programy schopnými lidské úrovně kreativity.

Silná a slabá inteligence

Téma toho, mohou-li umělé stroje skutečně myslet, je staré jako počítačová věda samotná. Sám otec moderních informačních technologií Alan Turing se nad touto otázkou zamýšlel tak dlouho, až pro její zodpovězení vymyslel tzv. Turingův test. Ten má v zásadě skrze konverzaci člověka se strojem určit, je-li na druhé straně hovoru myslící bytost, či jen její emulace. Problém je, že Turingův test se v následujících dekádách ukázal být zoufale nepřesný.

Série nejrůznějších obalamutění Turingova testu digitálními chatboty naposledy vykulminovala v červnu 2014, kdy bot pojmenovaný Eugene Goostman přesvědčil třetinu porotců, že je třináctiletným školákem z Ukrajiny. Neznamená to však, že myslící stroje jsou už dávno tady – jenom se naše schopnost emulace lidské konverzace stále zlepšuje. Právě to je základ definice tzv. slabé umělé inteligence.

Podobných programů, nadesignovaných pro velmi specifické úkoly související s emulací člověka, v posledních letech utěšeně přibývá. Ať už jde o chatboty, programy rozeznávající chování, nebo digitální asistenty, odhaduje se, že trh se slabou umělou inteligencí bude v příští dekádě dosahovat multimiliardových hodnot. Jeden z největších podílů tohoto koláče budou mít systémy emulující lidskou kreativitu.

Radost bez smutku?

Nejrůznějších první vlaštovky jsou zde již dnes – systémy schopné napsat sportovní a novinářský článek z pouhých statistických informací nebo programy se schopností vymyslet poezii. V budoucnu by jejich dokonalejší pravnuci mohli přinést další velký otřes pracovního trhu – jakmile budou stroje zvládat kreativní úlohy, rapidně ubude potřeba lidských novinářů, grafiků či reklamních kreativců. Jenže do té doby budou designéři umělé inteligence muset rozlousknout několik velkých oříšků.

První na ráně je, stejně jako u Turingova testu a jeho nejasné definice přemýšlení, samotná definice kreativity a schopnost ji měřit. Ve snaze zlepšit Turingův test proto v roce 2001 přišli výzkumníci Selmer Bringsjord, Paul Bello a David Ferrucci s tzv. Testem Lovelace, pojmenovaným po Adě Lovelace, zakladatelce programování z 19. století, na jejíchž rovnicích později stavěl i sám Turing. Test Lovelace, který se nedávno dočkal výrazného zdokonalení, po počítači v zásadě chce vytvoření kreativního díla, například básně, na nějaké náhodné téma. Výsledek pak posuzuje lidský kritik. I když mají robotičtí umělci stále k těm lidským daleko, rok od roku se podstatně zlepšují.

Jiní výzkumníci ale argumentují, že by vývojáři emulaci neměli kreativitě přikládat tak významnou úlohu. Podle nich je mnohem důležitější, aby stroje vykazovaly empatii. Připomínají, že lidské emoce nabízejí daleko širší paletu pocitů včetně hněvu, strachu nebo pomsty. Pro digitální kreativitu bude možná nějaká míra simulace podobných pocitů nezbytná -– alespoň ve smyslu jejich vtělení do textů či obrazů.

Ačkoliv podobné otázky nejsou pro nynější a nastávající generaci slabé umělé inteligence zatím ještě příliš relevantní – pro vyjádření hněvu je totiž nutné dnešní programy uměle a cílevědomě naprogramovat, nemohou se to naučit samy a pak se vydat zničit lidstvo – otázka toho, jaké emoce by měla umělá inteligence preferovat, bude s přibývajícími dekádami jenom stoupat na důležitosti. Jakmile totiž dorazí "skutečná" silná umělá inteligence schopná sama se učit novým schopnostem a novým úlohám, budou právě dnešní úvahy při práci na základech slabé umělé inteligence definovat vztah skutečných myslících strojů ke svým tvůrcům.

Ladislav Loukota