Slavný marshmallow test byl zpochybněn, měl hned několik problémů

O takzvaném marshmallow testu jste možná slyšeli. Jedná se o jeden z nejslavnějších psychologických experimentů, který se od svého publikování v roce 1972 zapsal nejen do učebnic psychologie, ale jeho sláva se začala šířit i mezi běžnou populací. Vděčí za to atraktivnímu tématu a jednoduchému principu, jenž lze snadno vysvětlit. V poslední době se však ukazuje, že to s tímto všeobecně uznávaným experimentem možná bude trochu jinak.

Slavný experiment pod palbou

Psycholog Walter Mischel podnikl během 60. let řadu experimentů s malými dětmi ve školce při Stanfordově univerzitě. Převážně čtyřletým dětem nabídl marshmallow, který mohou sníst hned, ale když vydrží, než přijde do místnosti experimentátor, dostanou bonbony hned dva. Každé dítko tak svádělo boj s vlastní vůlí – některé samozřejmě podlehly a snědly nabízený bonbon, jiné vydržely a dočkaly se větší odměny. Výzkumníci pak tyto děti sledovaly i během dalšího života a zjistili, že děti, které odolaly pokušení, byly v životě následně úspěšnější, s větší pravděpodobností se jim dařilo dosahovat vytyčených cílů, měly atletičtější postavy, kvalitnější vzdělání… No prostě byly snad ve všech myslitelných ohledech lepší.

Díky tomu, že experiment probíhal prostřednictvím oblíbených bonbonů, a také snadno interpretovatelným závěrům (tedy že sebekontrola a schopnost odložit uspokojení vede k úspěšnějšímu životu) se hlavní poselství rychle rozšířilo a množství seberozvojových guru a životních koučů na pevné vůli postavilo svá poselství. Až v posledních letech, v souvislosti s krizí experimentální psychologie, o níž jsme také psali, se začalo do těchto všeobecně přijímaných pravd šťourat; a nic hezkého z toho nevychází.

Ukázalo se třeba, že z 653 malých dětí, které se výzkumů postupně účastnilo, se následných studií zúčastnila necelá stovka, což samozřejmě podrývá reprezentativnost takového vzorku. Při původním výzkumu navíc byly ignorovány další proměnné – například děti, které mají několik sourozenců, jsou zvyklé o zdroje bojovat a rozhodně neodkládat uspokojení; snědení bonbonu při první příležitosti tedy nemusí být způsobeno nedostatkem sebekontroly, nýbrž naopak projevem adaptivního chování, díky kterému dítě chápe, jak je třeba s nabízenými zdroji nakládat.

Nemluvě o dětech z problémových rodin, jež jsou zvyklé na smutný fakt, že se dospělým nedá věřit – jednak je jasné, že těžko budou věřit neznámému výzkumníkovi, a zároveň je jejich těžký start do života velmi nepříznivým prediktorem budoucnosti; jinými slovy, v marshmallow experimentu spíše uspějí děti ze spokojených a zajištěných domovů, které jsou odmala vedeny k důvěře ve svět a vlastní schopnosti – takové následně snáze dosáhnou i lepšího vzdělání a dalších úspěchů.

Není snadných odpovědí

Marshmallow experiment se tak řadí po bok dalších klasických výzkumů, které byly v rámci replikační krize posledních let do značné míry zdiskreditovány. To se týká především Stanfordského vězeňského experimentu, možná nejslavnější psychologické studie vůbec, v níž profesor Philip Zimbardo zkoumal vliv rolí dozorců a vězňů na jejich chování. Tam bylo problematických faktorů (především v oblasti výzkumné etiky) mnohem více, přesto ani marshmallow test nevyšel z replikačních výzkumů dobře. Řada studií nedokázala nikterak výraznou korelaci mezi snědením bonbonu a následnou životní cestou. Hledat takto jasné odpovědi je pro současnou psychologii už skutečně překonané, a tak není rozumné předpokládat, že pouhý jeden osobnostní faktor dokáže předpovědět, nakolik budeme v životě úspěšní.

Ovšem pozor, někteří autoři zase zdůrazňují, že není dobrý nápad ani léty obdivovaný experiment zcela zavrhovat. Jen se ukazuje, že pravda není tak jednoduchá, jak se to před téměř padesáti lety mohlo zdát. Sebekontrola a vůle jsou rozhodně důležité vlastnosti pro mnoho životních situací a určitě není na škodu zrovna těmito kvalitami oplývat; jen je potřeba do rovnice pro výpočet životních úspěchů dosadit mnohem více proměnných.

Text: MS