Sedmero divů starověkého světa překonáme až po kolonizaci vesmíru
Pro budoucí divy světa prý budeme muset vydat do kosmu...
Snad s výjimkou nejvyšších mrakodrapů panuje dnes překvapivě velká míra deziluze nad technickými divy světa. Nebylo tomu tak vždy. Sedmero starověkých divů včetně pyramid jitří naši pozornost i dnes. Ve středověku se lidí klaněli katedrálám, ve 20. století zase prvním mrakodrapům, olbřímým přehradám a mostům. Dnes se oproti tomu zdá, že stavaři narazili na pomyslný strop většiny svých možností. Možná však jenom čekáme, až dojde na budování divů nových a na novém místě – ve vesmíru. Nad tématem „kosmických divů světa“ se zamyslel server Singularity Hub zapojený na futurologickou instituci Singularity University, a přenesl výčet celé řady již existujících či se blížících inovací, které dřív či později promění podobu vesmíru.
Nové divy světa
Již dnes samozřejmě v kosmu najdeme celou řadu technických zázraků, jež jsme se naučili vnímat jako samozřejmost. Internet, GPS navigace, superpřesné mapy, ale i podstatně lepší předpovědi počasí (i když se to občas zdá k nevíře), astronomie a studování Země ve větší či menší míře spoléhají právě na baterie automatických satelitů obíhajících nad naší planetou. Má to však být jen začátek. Krom levnější letenky do kosmu si totiž mnozí slibují revoluci i z možnosti budovat satelity a větší konstrukce přímo v kosmu.
Metoda spoléhající na pokročilý 3D tisk by se obešla bez nutnosti překonat propast zemské gravitace. První společnost pracující na technologii budování satelitů v kosmu již existuje. Jmenuje se Made in Space a vyvíjí pokročilé 3D tiskárny, které by byly s to sestavit plavidla na objednávku ze Země. Nejbližší na pořadu dne je vytvořit tiskárny, které by mohly součástkami zásobovat Mezinárodní vesmírnou stanici. V budoucnu by sítě podobných kosmických kováren mohly být zásobovány materiálem z Měsíce či asteroidů. I na zdejší těžbu pomocí robotů se již zaměřují existující společnosti jako Planetary Resources či Deep Space Industries.
Pokud se jim podaří zatnout v kosmu drápy, po roce 2040 může nastat éra skutečných, z povrchu planety pozorovatelných vesmírných divů. Asteroidy, přitažené pro snazší vyhovění poptávce blíže k Zemi, mohou být novými měsíci viditelnými pouhým okem. Navazující generace technologií Made in Space budou moct vytvořit celé sítě solárních elektráren zásobujících levnou energií pozemský povrch, vedle nichž bude Mezinárodní vesmírná stanice vypadat jako komár vedle slona. Budeme-li je umět postavit, nic by nebránilo výrobě ani stovky metrů velkým teleskopům, které kvalitou zobrazení mnohonásobně překonají Hubblea. A pak jsou zde i sny na kosmické výtahy na Zemi či na Měsíci. Do poloviny století se vesmír může podobat novému divokému západu s jeho bezbřehou expanzí – po polovině zde pak může vznikat skutečný nový typ civilizace.
Lesk a bída kosmického věku
Prakticky všechny vyčtené inovace samozřejmě podléhají předpokladu, že se společnostem jako SpaceX, Reaction Engines či Stratolaunch Systems podaří radikálně zlevnit cenu kosmické letenky – ale také že umělá inteligence a robotika v příštích letech zajistí celou řadu doposud nepředstavitelných autonomních operací. Obojí se může v praxi ukázat být mnohem komplikovanější, než nyní optimisté doufají. Je navíc možné, že nastane průlom v jiných odvětvích – levná jaderná fúze může například eliminovat poptávku po hypotetických solárních elektrárnách v kosmu. K tomu je navíc nutno připočíst, že optimistická prohlášení ohledně blízké budoucnosti mohou přinést revoluční projekt do roku 2020, ale také klidně až v horizontu roku 2050.
I pokud však na novou éru kosmického věku skutečně dojde, bylo by naivní v ní vidět jenom pozitiva. Pokud se na oběžnou dráhu a dále přesune těžba, energetika i výzkum, historie ukazuje, že se na ní přesune i nebezpečí plynoucí z terorismu a války. Jak tvrdí například George Friedman, někdejší hlava institutu Stratfor, nezbytným krokem proto bude i vytvoření vojenského obranného systému. Ať už půjde o automatické satelity, „kosmické letadlové lodě“ anebo jednoduše pouze o pestrou paletu zbraní schopných zasáhnout vesmír, ale umístěných na povrchu Země – obcházejících tak dnešní restrikce umístění zbrojních systému v kosmu – militarizace kosmu, která hrozila v 60. a 80. letech, se bohužel konečně stane realitou.
Krom poetického „morálního znečištění“ nejzazší hranice s sebou nese vesmírná přestřelka i racionální obavy. Vesmírná přestřelka mezi velmocemi by mohla vytvořit kaskádově rostoucí mračna úlomků zničených satelitů a stanic, které by jako nadzvukové šrapnely ničily vše, co jim přijde do cesty, a rozšiřovaly tak své řady. Taková událost, již zpopularizoval snímek Gravitace, nese jméno Kesslerův syndrom a lidstvu by na dekády uzavřela přístup byť jen na oběžnou dráhu Země. Pokud tak budoucí využití vesmíru nebude spoléhat na snadno vymahatelné mezinárodní úmluvy a rozum velmocí, mohou tak budoucí kosmické divy mít překvapivě krátkou životnost.
Ladislav Loukota