Recenze nové bondovky: Jak se povedla velká rozlučka s nejslavnějším špiónem všech dob?

Konečně! Nejen fanoušci agenta 007, ale všichni vyznavači velkých bijáků, pro něž byla stříbrná plátna stvořena, jsou už téměř dva roky svědky nekonečných odkladů posledního dobrodružství s Danielem Craigem. Původně jsme se filmu měli dočkat už na podzim roku 2019, po výměně režiséra Dannyho Boyla se však premiéra o půl roku posunula – a následně se z pětadvacáté bondovky stal symbol pokračující a stále nekončící pandemie, jež zabraňuje návratu do normálního života.

Postava Jamese Bonda bývá považována nejen za prvního filmového akčního hrdinu, ale i za jakýsi lakmusový papírek charakteristických prvků dané doby. Od začátku 60. let, kdy se objevil Sean Connery ve snímku Dr. No, bondovky reflektují nejen důležité prvky akčního žánru, ale také filmu jako média, a dokonce i celosvětového dění. Od studené války až po rozmach technologií filmy s Jamesem Bondem vždy zřetelně vycházely z dobové atmosféry svého vzniku; a navíc se stále jedná o nejslavnějšího fikčního špiona, což nám na Prima ZOOM samozřejmě značně imponuje.

Že i nová bondovka nekompromisně drží prst na tepu doby, o tom svědčí i ústřední zápletka. Tajemný padouch s návodným jménem Lyutsifer Safin se totiž pokouší ovládnout svět pomocí sofistikované biochemické zbraně, která se cíleně váže na konkrétní DNA – nebezpečný plyn tedy může sloužit k zavraždění jednotlivců i vyhlazení celých etnik. Přestože scénář v několika verzích vznikal mezi lety 2017–2019, tak tématem zabijáckého viru, jehož působení lze předejít jen důslednou sociální izolací, se nejnovější příběh Jamese Bonda stal ještě výrazně aktuálnějším, než si tvůrci vůbec mohli myslet…

Ďábelský (a samozřejmě i notně zjizvený) záporák v podání Ramiho Maleka (známého hlavně z role Freddieho Mercuryho v Bohemian Rhapsody) je však navzdory svým velkolepým plánům přece jen tím vedlejším problémem pro Bonda, jenž se popáté a naposledy objevuje s tváří Daniela Craiga. Už od Casina Royale totiž sledujeme Bondův postupný pád na dno, v rámci něhož se nejslavnější postava noří do stále traumatičtějších psychologických hlubin: Dohání ho minulost, jeho milovaní (a hlavně milované) stále umírají a v práci jej odsouvají do starého železa. Z tohoto trendu neuhýbá ani Cary Joji Fukunaga, který práci na bondovce Není čas zemřít po Boylovi převzal. V úloze Bondovy osudové ženy podruhé vidíme Léu Seydoux, s níž se hlavní hrdina ke konci předchozího filmu Spectre usadil. Co by to však bylo za drama, kdyby jejich vztah nečelil osudovým tragédiím?

Fukunaga se snaží balancovat na hraně mezi konzervativními bondovskými proprietami, jež čtyři Craigovy filmy provázely, a snahou zpracovat témata po svém. Zmíněný ponor do Bondovy minulosti a psychologie tedy pokračuje, ačkoli se jej kalifornský režisér snaží uchopit do velké míry originálně. A skutečně, film obsahuje hned několik momentů, kdy se děj ubírá sice předvídatelným směrem, ale činí tak nepředvídatelným způsobem. Vrcholem snahy udělat v rámci vytyčených mantinelů něco jinak, je velkolepé a emocemi nabité finále, jež Craigovi dopřává důstojnou a vzhledem k povaze jeho uchopení Bonda i velmi patřičnou rozlučku s touto zásadní rolí.

Navzdory snaze o originalitu však nechybí atributy, bez nichž si většina fanoušků nedokáže bondovské dobrodružství představit: užitečné gadgety, atraktivní lokace napříč celým světem, adrenalinové automobilové honičky, rozmanité i stylové akční scény zachycující Bonda jak ve fyzickém boji nablízko, tak i v přestřelkách. Pro někoho se jedná o očekávané nutnosti, pro jiného naopak opulentní zbytečnosti, kvůli jejímuž nestřídmému výskytu bobtná stopáž. Ta se nakonec zastavila na gargantuovské hodnotě 163 minut a nutno dodat, že zdlouhavou snahu ukončit všechny linky rozehrané v předchozích filmech kritizuje většina recenzentů. Je však třeba uznat, že nelehkého úkolu uzavřít pentalogii se Fukunaga zhostil se ctí a přílišné krácení by snímku mohlo znatelně uškodit.

Po první stovce zahraničních recenzí se průměrné hodnocení pohybuje kolem čísla 7,5/10. To je vcelku adekvátní a vystihuje dojem, který si většina diváků ze snímku odnese. Jedná se totiž o důstojný závěr této syrové, násilné a v rámci možností realistické pentalogie bondovských snímků. Není čas zemřít nedosahuje komplexní vyváženosti Casina Royale či inovativní psychologické hloubky Skyfall, zároveň je však ucelenější a velkolepější než Quantum of Solace a smysluplně osudovější než Spectre. Pokud jste se s Craigovým Bondem dopracovali až sem, tohle finále byste si neměli nechat ujít.