Místo zářivého úsměvu smrt: Dívky po malování ručiček u hodin umíraly na rakovinu

Situace první

První světová válka se vleče a vojáci v zákopech občas přes území nikoho na někoho vystřelí či zavolají provokativní poznámku. Noci se táhnou a na hlídce je jediným zpestřením svítící ručička hodinek pomalu obíhající kolem ciferníku.

Situace druhá

Dívky a dámy štětcem malují ručičky do hodinek, které ve tmě svítí. Vědí, že vojáci podobnou věc ocení, a upřímně řečeno, jim samotným se to taky líbí. Mají práci v továrnách v Illinois, New Jersey a Connecticutu. Netuší, že se jim zanedlouho bude říkat „radiové holky“, přičemž smrtící přezdívka naráží na prvek radium, nikoliv na rádio, rozhlasový přístroj. Dámy každou chvíli špičkou jazyka navlhčí špičku štětce okamžik předtím, že ho namočí do „svítící“ směsi obsahující radioaktivní radium. Dokonce se jim dostalo informace, že díky tomu budou mít v šeru zářivý úsměv a lesklá líčka...

Radium ostatně bylo od svého objevu v roce 1898 manželi Paulem a Marií Curieovými považováno nejen za úžasný, ale i léčivý prvek a budoucí lék na rakovinu. Dodnes se kupříkladu využívají lázně v Jáchymově, kde se těžil radioaktivní smolinec, z něhož bylo radium izolováno. Radium mělo před sebou velkou budoucnost, jen bohužel nikdo netušil, jak moc bude smrtící.

Případ Catherine Wolfe Donohue

Když USA vstoupily 6. dubna 1917 do první světové války, v některých továrnách začala chybět mužská pracovní síla a nejedna žena vojáka, který se dostal na evropská bojiště, považovala za svou vlasteneckou povinnost přispět k válečnému úsilí vlastní prací. Navíc byla práce v United States Radium Corporation v Orange v New Jersey zajímavá a vyžadovala pečlivost, kterou se honosí spíše dělnice než jejich mužské protějšky.

Hodinky a hodiny se svítícím ciferníkem se pak staly hitem i po válce. Když společnost Radium Dial otevřela koncem roku 1922 provozovnu v Ottawě ve státě Illinois, najala spoustu dělníků a dělnic, mezi nimiž byla i Catherine Wolfe Donohue.

Negativní účinky radia začaly vcházet ve známost od 20. let a malíčky číselníků a hodinových ručiček začaly trpět. Místo zářivého úsměvu se začala objevovat rakovina a místo zářivých lící se rozpadaly čelisti a lícní kosti. Jenže hodinky byly populární, továrna měla odbyt, a jak víme i od jednoho z československých prognostiků, peníze jsou vždy až na prvním místě. Padly první žaloby a nemoc si začala vybírat první oběti. Catherine přitom skončila nejen na nemocničním lůžku, ale stala se i hvězdou novinových titulků.

Bylo jasné, že ačkoli vedení společnosti vědělo o nebezpečných účincích barvy, nikterak své dělnice nevarovalo. „Catherine Wolfe Donohue podala v roce 1938 žalobu na společnost Radium Dial Company. V chicagské soudní síni vypověděla, že ona a její spolupracovnice se jednou zeptaly nadřízeného Erufuse Reeda, proč společnost neinformovala o výsledcích lékařského vyšetření, jež se uskutečnilo ve 20. letech. Reed podle nich odpověděl: ‚Mé drahé dívky, kdybychom vám děvčatům lékařskou zprávu poskytly, vypukly by nepokoje.' Lékařská obec nakonec v roce 1941 stanovila dávkový limit radonu, ale nejasnosti a zvláštní zájmy vedly k zamlčení opožděných účinků ozáření a hrůzu radioaktivního spadu předpovědělo jen málo lidí, dokonce i v rámci projektu Manhattan, jehož účelem bylo sestrojit atomovou bombu,“ píše Nick Lane v knize Kyslík, molekula, která stvořila svět.

Soud, který Donohue vyvolala, byl mnohokrát odročen a odložen, až se zdá, že cílem bylo, aby žalující strana zemřela dříve, než k nějakému rozsudku dojde. A právě to se nakonec skutečně stalo.

Catherine zemřela 27. července 1938, zatímco Radium Dial stále podával odvolání. „Konečné vítězství bylo hořkosladké, když Nejvyšší soud odmítl vyslechnout odvolání Radium Dial, a Tom, truchlící a zkrachovalý vdovec po Catherine, obdržel zhruba 5 700 dolarů, což je zlomek částky, jež byla utracena za účty za lékařskou péči o jeho trpící ženu,“ píše Samantha Wilcoxson, autorka knihy Luminous: The Story of a Radium Girl, v níž celý příběh podrobně popisuje.