Proč je tolik lidí nemocných fyzicky i duševně? A proč hledáme příčiny jinde než u sebe?

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byla jedna z nejvýraznějších představitelek psychosomatické léčby, lékařka Jarmila Klímová, zakladatelka Konzultačního a terapeutického institutu Praha.

Martina: V jednom rozhovoru jste řekla, že se musí přerušit předávání nemocného způsobu myšlení a mentálních vzorců z generace na generaci. Co konkrétně máte na mysli?

Jarmila Klímová: Například přijde klientka s nějakou krvácivou chorobou a vy s ní začnete pátrat v jejím životě. Zjistíte, že je už podruhé rozvedená, ale že je to vlastně v pořádku, protože chlapi stejně k ničemu nejsou. Podle ní byla blbá, že se vůbec vdávala, protože maminka jí celý život říkala, že se na žádného chlapa nemůže spolehnout.

A proč to říkala maminka? Protože se to naučila od babičky, která těsně po druhé světové válce zůstala na statku sama poté, co jí zastřelili manžela a oběsili syna. Ona tam zůstala se třemi malými dětmi, musela se postarat sama a zjistila, že bez chlapa to jde taky. A protože bylo těžké se v té době vůbec na někoho spolehnout, tak se vytvořilo jakési rodinné paradigma, že jediné, co je životadárné, je, že se ženy musí spolehnout samy na sebe. V té době, kdy ten vzorec vzniknul, byl skutečně životadárný. Tam to mělo své opodstatnění. Ale pak už se to předalo do další generace, kde už dcera, respektive matka dnešní klientky, žila v úplně jiných podmínkách a vzorec už trochu ztrácel smysl. Ale jeho síla byla neopomenutelná.

A tak se se stejnou silou předal do další generace a tady už vidíme, že žena, která jede pod vlajkou toho, že chlapi vlastně vůbec k ničemu nejsou, tak si kanibalizuje jedno manželství za druhým. Ale její tělo už to nedává ani na buněčné úrovni a začne krvácet. V tuhle chvíli navíc třeba zjišťujeme, že její patnáctiletá dcera, začíná mít poruchy menstruace. V životě té dcery to nedává vůbec žádnou logiku. Pakliže projdeme historii rodu po čtyři ženské generace, tak zjišťujeme, že se tam nejenom opakuje vzorec o nepoužitelných mužích, ale že tam najdeme velmi podobné analogie krevních onemocnění. To znamená, že ten myšlenkový vzorec jde ruku v ruce s nějakou somatickou potíží. V první ani v druhé generaci ta somatická potíž nemusí být nijak dramatická. Ale jak s daleko delší historií nabývá rodinný mýtus na větší síle, a obtiskává se do dalších generací, tak se potom (a s větší silou) obtiskne i do buněčného fungování.

Martina: No, ale co genetické zatížení a dědičné choroby? Těch přece existuje celá řada.

Jarmila Klímová: Je jich méně než 2 % a na ty určitě věřím.

Martina: To číslo jsem si představovala mnohem větší, protože myslím, že poměrně často slýcháme "To máme u nás doma dědičně" anebo "Já to mám v genech".

Jarmila Klímová: To je pohodlnější, ne? Vždyť za to nemůžu. Za to můžou geny. Olala, jak se mám.

Martina: Jak se toto dá přerušit?

Jarmila Klímová: Tím, že nabídnete nové myšlenkové paradigma, ukážete nefunkčnost vzorce v dnešních podmínkách. Že já (jako vnučka nebo pravnučka rodu) už nemusím nést vzorec, který kdysi vytvořila moje babička nebo prababička. Tím, že se od něj můžu odklonit, že nemusím respektovat tíhu žen, které stojí v zástupu za mnou. Že si mohu vytvořit jiné schéma světa. A že nejsem ani nevděčná, ani nepokorná, když nebudu trpět tak, jak trpěla moje maminka a moje babička.

Proč je odpovědnost za svůj život tak nepopulární? Jaké jsou největší bariéry v uzdravení? Proč není příčinou deprese pokles serotoninu? Proč se rakovina stává pandemií? Co je to propaganda na psychoúrovni? Proč onemocní dítě, které ještě nenese životní zátěž? Přečtěte si celý rozhovor: zde