Poggendorffova iluze vás dokonale zmate. Poznáte, které čáry jsou propojené?

Německý lékař Johann Christian Poggendorff je známý především díky zkoumání elektřiny a magnetismu, na svém kontě má například popis potenciometru k měření elektrického potenciálu. Tento vpravdě renesanční myslitel se však zapojil také do oblíbené disciplíny 19. století, totiž vymýšlení optických klamů. Právě po něm je pojmenovaná Poggendorffova iluze, která od roku 1860 stále zaměstnává lidskou mysl.

Poggendorff byl tehdy editorem odborného časopisu, do něhož přispělo další jméno známé fanouškům optických klamů – na základě dat Johanna Karla Friedricha Zöllnera, o jehož iluzi jsme také psali, totiž Poggendorff popsal jev, který můžete vidět na přiložených obrázcích. Čáry nalevo od šedého bloku vypadají jako prodloužení horní ze dvou čar napravo; opak je však pravdou a protažení čar skrz šedou plochu ukazuje nečekané zjištění.

Ani po více než sto padesáti letech od popsání iluze nebylo spolehlivě vysvětleno, v čem se lidské vnímání mýlí. Na vině může být to, že náš mozek zveličuje vnímání ostrých úhlů, a naopak bagatelizuje úhly tupé. Zato teorie hlubokého zpracování předpokládá, že člověk vnímá šedý obdélník jako trojdimenzionální objekt a čáry se proto nacházejí jakoby za ním; jedná se tedy o chybu perspektivy.

Ani jedna z těchto teorií však nedokáže vysvětlit všechny varianty Poggendorffovy iluze. Za zmínku stojí, že vlivem životních zkušeností se vnímání této iluze částečně snižuje – děti totiž vidí rozdíly mezi čárami mnohem výrazněji nežli dospělí. Zároveň je třeba dodat, že pokud jsou čáry přerušené šedou plochou jednoznačně horizontální nebo vertikální, iluze téměř mizí. Geometrická povaha Poggendorffova klamu navíc souvisí i s tzv. kognitivní neproniknutelností vizuálního systému – přestože víme, že se díváme na optický klam a chápeme, jak zhruba funguje, nedokážeme obrazce vidět „správně“.

ZDROJ: Wikipedia, The Illusions Index