Podle astrofyziků mohou existovat i vesmíry vhodnější pro život, než je ten náš

Zní to skoro jako ideologická poučka, stále více vědců se však domnívá, že žijeme v tzv. multiverse, čili multivesmíru podporujícím existenci alternativních realit. Spíše než světy ze sci-fi, v nichž Hitler vyhrál druhou světovou válku ale očekávejte jiné vesmíry diametrálně odlišné od toho našeho - a to včetně odlišných fyzikálních zákonů. Podle nové hypotézy to ale nemusí nutně znamenat, že jsou jiné vesmíry v multiversu pusté. Možná jsme zatím neodhalili mimozemský život, protože podmínky našeho vesmíru jeho vzniku příliš nepřejí - nemusí tomu však být ve všech možných realitách.

Nejlepší ze možných světů?

S nápadem přišli fyzikové Michiganské univerzity pod vedením Freda C. Adamse. Idea, nad níž se zamýšleli ve své studii, je zatím pouhou hypotézou a jako takovou je třeba ji i vnímat. Na druhou stranu, množina důkazů ukazující na to, že žijeme v multiverse - a jiné reality jsou tedy doslova na dosah ruky - utěšeně stále roste. Adamsova studie se tedy nemusí vůbec mýlit.

Vše vychází z nastavení základních fyzikálních konstant. Ty jsou doslova základními definujícími kameny přírodních zákonů, které vedly i ke vzniku člověka. Stačilo by však, kdyby konstanty jen trochu odlišovaly a nebyla by existence (našeho) života možná. Příkladem za všechny je například nynější míra radiace - kdyby byla menší, nevznikly by velké shluky hvězdokup a galaxií, většinu vesmíru by tak nakonec tvořily černé díry a pustota mezi nimi. Podobných scénářů "co kdyby" nabízejí konstanty celou řadu.

Nad proměnlivými zákonitostmi a zdáním jejich dokonalého vyladění do stavu vhodného pro (náš) život se mnozí zamýšleli již dříve, poprvé už ve 30. letech 20. století. Totéž ostatně tvrdí i teze tzv. antropického principu, kterou v roce 1973 pojmenoval kosmolog Brandon Carter. Podle ní je vesmír přesně vyladěn pro vznik inteligentního života, což v důsledku implikuje zásah stvořitele.

Nad čímkoliv zavánějícím antropickým principem je třeba mít se náležitě na pozoru, zastánci jeho "silné" verze jsou totiž v důsledku identičtí s kreacionisty - jedna se další snahu sloučit náboženský výklad vzniku vesmíru s vědeckým. Skeptici oprávněně mluví jak o nedostatku důkazů pro antropomorfický princip, tak i celé řadě názorových předsudků - jednak možnosti, že by život vznikl jinými cestami, a jednak tautologií. Může například existovat myriáda jiných světů, které jsou pro život zcela nevhodné a my jsme zkrátka hříčkou přírody. Na filozofující závěry prostě nemáme dost dat a je rizikové cokoliv usuzovat z jediného známého vesmíru.

Možná jsme průměrní

Objevily se proto i teze o tom, že vesmír se možná ladí sám skrze evoluci fyzikálních konstant. Právě Adamsova studie je pak další podobnou odpovědí na náboženské přesahy a jiné kognitivní biasy - nejsme podle ní totiž náš vesmír není ani nejvhodnější pro život, ale ani vesmír životu nepřející. Jsme jednoduše... průměrní.

Adams vychází z veličiny počáteční hustoty vesmíru po velkém třesku, která rovněž může zřejmě být velmi promněnlivá. Kdyby byla tato veličina menší, větší shluky hmoty by vůbec nemusely vzniknout. Jenže co kdyby došlo na opačný scénář a vesmír by byl mnohem hustější? Podle Adamse by byly hvězdy mnohem blíže sobě a planety by si tak užívaly mnohem více slunečního svitu.

Život by tak mohl možná vzniknout i na planetárních tělesech nesvázaných mateřskou hvězdou, nýbrž volně poletujících galaxií. Inteligentní život by to možná stále měl složité - ani tento vesmír by nutně nedisponoval dlouhodobou stabilitou nutnou pro vznik inteligence.

Možná však právě Adamsova hypotéza vysvětluje, proč jsme stále nepozorovali jediný výskyt mimozemského života - náš vesmír je pro masový vznik života možná příliš nehostinný, všichni ufouni jsou zkrátka ve vesmírech jiných.

Ladislav Loukota