Někteří lidé prý necítí žárlivost. Jak to dělají?

Slyšeli jste o polyamorii? Jedná se o přístup k lásce, kdy je člověk zároveň v několika přiznaných milostných vztazích. V tom je tedy rozdíl oproti „klasické“ nevěře, v níž je vždy jeden ve vztahu podváděný a o aktivitách svého protějšku neví; polyamorie staví na otevřenosti všech zúčastněných. Jedná se tedy o obecnější termín pro polygamii – ta se totiž týká manželských svazků, tedy situace, kdy je člověk v několika manželstvích zároveň, což samozřejmě většina aktuálních světových legislativ neumožňuje. Výjimku tvoří státy severní a střední Afriky a Blízkého východu, ve spoustě z nich je polygamie povolena. Ale to jsme trochu odběhli, vraťme se proto k polyamorii: Co je jejím hlavním problémem?

Přirozená žárlivost

Asi vás napadne, že žárlivost. Tato poměrně přirozená lidská vlastnost souvisí s evolučními principy: samice chtějí jistotu, že se o ně a jejich děti samec postará a neuteče nikam jinam; samec zase chce předat dál své geny a starat se výhradně o své potomky. Z toho logicky plynou i odvěké pravdy vážící se k odpouštění nevěry. Zatímco ženy se obávají hlavně dlouhodobých milenek, u nichž hrozí, že jim partnera odlákají nadobro, muži mají problém odpustit i jednorázovou nevěru své partnerky, neboť případné těhotenství se pojí s rizikem investice do cizích potomků.

Doktorka Elisabeth Sheff je přední americkou odbornicí na problematiku polyamorie a během své více než dvacetileté praxe se tématem žárlivosti zevrubně zabývala. Setkala se totiž s jedinci, kteří na své partnery či partnerky nežárlili ani v takto specifických vztazích, což už vyžaduje opravdu velkou dávku zenového klidu. Jenže dlouhodobé sledování takových lidí ukázalo, že žádný tajný recept na ne-žárlivost vlastně neexistuje.

Každý má své limity

Respondenty do svých výzkumů totiž Sheff zpovídala opakovaně a i ti, kteří řadu let necítili žádnou žárlivost, časem narazili na situaci, která v nich tyto pocity spustila. V tu chvíli pochopili své bývalé partnery i další lidi ze svého okolí, jejichž žárlivost v minulosti nedocenili. Sheff tak dospěla k teorii, že každý z nás má určitý práh žárlivosti – soubor okolností, které v nás tento přirozený pocit odstartují. A je koneckonců možné (jakkoli nepravděpodobné), že někdo na takové okolnosti nenarazí za celý život.

Co tedy s vyskytnuvší se žárlivostí podniknout? Rozhodně se nejeví jako funkční ji potlačit. Taková potlačená žárlivost, kterou nedáte svému protějšku najevo, totiž vybublá někde jinde a obvykle s mnohem větší intenzitou. Zase jednou se naopak ukazuje důležitost otevřené komunikace, se kterou by obzvláště lidé ve vícečetných svazcích nemuseli mít takové problémy; zřetelně dát najevo, co komu vadí a které situace jsou problematické. Problém se totiž dá řešit jen tehdy, když je viditelně na stole.

Text: MS