Musíme porozumět psům a kočkám – jinak riskujeme, že člověk vymře, varují vědci

Počítače jsou stále chytřejší a chytřejší – v současné době plní úkoly, o nichž se nám ani nesnilo; a umí to milionkrát rychleji než lidé. Množství filosofů, byznysmenů i vizionářů varuje, že budoucnost je pro člověka poměrně temná, proti počítačům vlastně nemá šanci téměř v žádném oboru.

Jak tato nepříliš veselá vize budoucnosti souvisí se psy a kočkami? Nečekaně úzce. Ideálem, jak by umělá inteligence měla funovat, je totiž představa ochočených domácích mazlíčků. Zdá se vám tato metafora přitažená za vlasy? Pro spoustu expertů tomu tak rozhodně není. Naopak věří, že je to jediná možná forma koexistence se stroji s umělou inteligencí.

Obyčejný pes, jakého doma chová asi čtvrtina domácností, je ve většině ohledů mnohem dokonalejší než člověk. Je rychlejší, v poměru k velikosti těla i silnější a také vytrvalejší. Lépe se vyrovná s horkem i zimou a o nadřazenosti jeho smyslů nad těmi lidskými bychom mohli popsat stovky stran. Stejné je to s kočkami – jejich obratnost, zrak, reakční doba, v tom všem nás překonávají. A přece jsme jim nadřazení a zvířata nás poslouchají, aniž by nás ohrožovala. Přitom je tento vztah oboustranně výhodný pro nás i pro domácí mazlíčky. Proč by něco podobného nemohlo fungovat i s myslícími stroji?

Trenéři strojů – povolání budoucnosti?

A právě proto se nyní začínají využívat trenéři zvířat – ukazuje se totiž, že současnou nejmodernější umělou inteligenci už jde učit podobným způsobem jako zvířata. Není náhodou, že bývalí trenéři zvířat jsou nyní v Sillicon Valley velmi žádaným zbožím, a to právě především v korporacích, které se zabývají vývojem umělé inteligence. Ta podobnost mezi strojem a zvířetem je mnohem hlubší, než se může zdát: například pes také nerozumí tak hlubokým lidským konstruktům, jako je láska – důležité ale je, aby se uměl po boku člověka chovat, respektoval ho a nepokousal jej. A případně projevoval to, co my lidé potom jako projevy láskyplnného chování interpretujeme.

Jednou z takových osob, které dříve učily psy a nyní se věnují tréninku automobilů, je například Heather Roff, která o své práci napsala na web The Conversation. Uvedla v něm ještě jeden podstatný argument: pokud budeme na umělé inteligence pohlížet jako na zvířata, spadne z tohoto výrazu onen stín strachu, který v nás představa chytrého stroje vyvolává. Zatím nemáme sebemenší náznak, že by se strojová inteligence byť jen začínala podobat té lidské – srovnání se psy nebo koňmi (pokud se jedná o umělou inteligenci třeba v autonomním voze Tesla) je tedy nejen mnohem výstižnější, ale především nám umožňuje o tomto pojmu racionálně debatovat.

Roff podotýká, že tento pohled na umělou inteligenci má ještě jednu zásadní výhodu: zbavuje je mýtu neomylnosti. Ani sebelepší a sebeinteligentnější robot za volantem není bezchybný – pokud bychom ho brali jako koně, který sice jede i bez lidského vlivu, ale občas je omylný, mohlo by to náš vztah k autonomním vozům velmi racionalizovat.

Text: MK