Máme problém s demokracií. Chybějí jí demokraté

Demokracii chybějí demokraté

Na letošním Mezinárodním fóru společnosti pro psychologii politiky vystoupil jeden z nestorů oboru, profesor Shawn Rosenberg, a do klidné atmosféry setkání akademiků vypustil šrapnel. Profesor během svého projevu přesvědčivě popsal, že demokracie ve vyspělých zemích je odsouzená k zániku – a nemůže za to žádná propaganda, ale my všichni.

Demokracie je podle něj složitá a vyžaduje spoustu námahy. Jenže v současné době se společenské „elity“ a další veřejné/společenské figury dostávají na okraj zájmu. Dříve přitom lidem kolem sebe pomáhaly navigovat všemi těžkými zodpovědnostmi, které jsou s „vládou lidu lidem pro lid“ spojené. A podle Rosenberga je společnost velmi špatně vybavená jak kognitivně, tak emocionálně pro to, aby zvládala složitou fungující demokracii. Důsledek: centrum politiky kolabuje a miliony frustrovaných a strachem naplněných voličů se otáčejí v zoufalství k pravicovým populistům. „V zaběhnutých demokraciích, jako jsou Spojené státy, budou demokratické vlády pokračovat ve svém úpadku a nakonec padnou,“ předvídá psycholog.

Zlatý věk demokracie

První polovina dvacátého století bývá označována za zlatý věk demokracie. Roku 1945 přitom na celém světě bylo jen 12 demokratických států. Na konci století jich ale bylo už 87 a vypadalo to, že postup demokracie nemůže nic zastavit. Jenže ve druhém desetiletí jednadvacátého století vidíme podle Rosenberga, že se trend obrátil.

Pravicoví populisté se dostali k moci v Polsku, Maďarsku, Británii, Itálii, Brazílii i Spojených státech. „Podle některých metrik se od roku 1998 do současnosti zvýšilo jejich zastoupení ze čtyř procent na dvanáct procent,“ píše vědec.

Pouhé tři desítky let poté, co intelektuálové psali o konci dějin, je možné, že se demokracie blíží ke svému konci. Rosenberg, který se může pochlubit doktoráty z univerzit v Yale, Oxfordu a Harvardu věří, že počet demokracií západního typu bude v dalších desetiletích ubývat – a ty, jež přežijí, budou jen prostým stínem své minulé slávy. Místo demokracie podle něj zaujmou pravicově populistické vlády, které budou schopné voličům nabízet jednoduché odpovědi na velmi složité otázky.

Demokracie je pracná

A právě v tom je jádro Rosenbergových argumentů: demokracie je pracná a od těch, kdo se jí účastní, toho vyžaduje opravdu hodně. Chce po lidech, aby respektovali ostatní, kteří mají odlišné názory, i ty, kdo jinak vypadají. Žádá po svých občanech, aby se probírali množstvím informací a dokázali odlišovat dobré od zlého a pravdivé od nepravdivého. Vyžaduje přemýšlivost, disciplínu a logiku.

Želbohu, evoluce nás pro takový život vybavila jen velmi špatně. Rosenberg dokládá řadu důkazů, že lidská psychika na tohle není nastavená. Náš mozek je deformován předsudky, a to na nejzákladnější úrovni, nevyhne se jim nikdo z nás, ať už se pokládá za nejosvícenějšího. Důkazy, které se nám nehodí, odmítáme, a naopak se vrháme po informacích, jež potvrzují naše předsudky. Ani přímé důkazy, že se mýlíme, nás nejsou schopné přesvědčit, že se mýlíme, jen to mnoho lidí ještě více zatvrdí.

Naše mozky, říká Rosenberg, jsou pro demokracii smrtící, prostě na ni nejsme nastavení. Dva tisíce let myslitelé říkají, že demokracie je nemožné – začal s tím Platon, obávali se toho i otcové zakladatelé Spojených států.

Dřív to šlo, a teď ne?

Demokracie přes to všechno fungovaly, některé celé stovky let. Co se tedy tak výrazně změnilo? Rosenberg tvrdí, že hlavní příčinou je fakt, že „elity“ ztrácejí kontrolu nad institucemi, které tradičně lidi chránily před jejich nejhoršími impulsy. Když lidé mají dělat sami politická rozhodnutí, inklinují k tomu, co dnes nabízí pravicový populismus: smrtícímu mixu xenofobie, rasismu a autoritářství, říká Rosenberg.

Už v osmdesátých letech přesvědčivě prokázal, že voliči si překvapivě často vybírají politické kandidáty na základě jejich vzhledu, nikoliv programu, nebo dokonce zkušeností s jejich minulými činy. Studovat minulost a analyzovat programy je prostě příliš složité, časově náročné a vyčerpávající – reálně je toho schopná jen minimální část společnosti, právě ti, kdo byli dříve nazýváni elitami.

Ale tyto elity dnes buď ztrácejí vliv, anebo v případě řady těch ekonomických usoudily, že demokracie jim nevyhovuje. Elity v roli senátorů, novinářů, profesorů, soudců a vládních úředníků měly podle Rosenberga v minulosti významné slovo ve společenské debatě – a udržovaly v ní důležitost demokratických hodnot. S příchodem sociálních sítí a moderních technologií se ale tyto kvalifikované názory podle psychologa ocitly na stejné úrovni jako hlasy lidí neinformovaných, nevzdělaných nebo klidně i vyšinutých. Pouhé množství nekvalifikovaných hlasů ty kvalifikované překřičí – a tohle podle Rosenberga nemají demokracie šanci přežít…

Text: Martin Kolář