Krvavé lidské oběti posouvaly společnost vpřed, odhalili archeologové

Obsidiánový nůž zajel hluboko do hrudi obětovaného muže. Šaman vyřízl z těla ještě bijící srdce a ukázal ho rozvášněnému davu. Taková byla představa Mela Gibsona o obětování v předkolumbovských kulturách, kterou velmi naturalisticky ztvárnil ve filmu Apokalypto. Byly lidské oběti jenom krutým rituálem, nebo pomáhaly udržet společnost stabilní? Nová studie praví, že lidské oběti mají ve vývoji společnosti své nezastupitelné místo.

Obětování, tedy nábožensky motivované, rituální zabíjení lidské bytosti, je staré jako lidstvo samo. Obětovali se jedinci vzdělaní i postižení, nezávisle na kultuře či kontinentu. Bylo by příliš jednoduché říct, že krvavé rituály byly záležitosti „primitivních divochů“, jenže i na nich vyrostla naše evropská civilizace. Obětovali nejen dávnověcí Mayové či Skytové, ale i Římané či Egypťané. Někdy se jednalo o jedince, jako v případě japonských živých „pilířů“ hitobashira, zaživa pohřbených u významných staveb, jindy šlo o smrt desítek tisíc lidí. Archeologové Hassig a Ross ve článku pro Arqueología mexicana odhadují, že v roce 1487 při vysvěcení Velké pyramidy v Tenochtitlanu mohlo být během čtyř dnů usmrceno až 80 400 zajatců.

Hollywoodská představa obětí:

Egyptští faraoni si pro posmrtnou potěchu sebou do hrobu brali kurtizány a křesťanský Bůh dokonce pomocí lidské oběti zkoušel Abrahamovu důvěru. "Vezmi svého milovaného syna Izáka a vydej se s ním na cestu do země Mória. Tam ti ukážu jednu horu, na jejímž vrcholu pro mne svého syna budeš obětovat.“ Abychom nevytrhávali větu z biblického kontextu, je nutno dodat, že Bůh na poslední chvíli synovraždu odvolal.

Smysl to mělo...

Měly podobné praktiky nějaký smysl? Podle autorů studie Ritual human sacrifice promoted and sustained the evolution of stratified societies publikované v prestižním časopise Nature rozhodně ano. Legitimizovaly sociální rozvrstvení společnosti a udržovaly ji v chodu. Lidské oběti z náboženských důvodů zase utvrzovaly její členy o aktuálním morálním módu. Studie ve svém závěru tvrdí, že lidské oběti posouvají kultury směrem od rovnostářských společností, kam patřili lovci a sběrači, ke společnostem s vrstvami dědičnými. Joseph Watts se se svým týmem shodují na tom, že rituál obětování je výborným nástrojem, jimiž lze ovládat nižší, podřízené stavy. Na otázku, jak lidské oběti pomáhají budovat a udržovat sociální nerovnost, autoři odpovídají: V tradičních austronéských kulturách šlo o skvělý způsob, jimž se překrývala náboženské moc se světskou

Ti, kdož byli v nemilost u společenských elit, se často stávali materiálem pro lidské oběti. Ta mohla být velmi účinným prostředkem sociální kontroly. Zdůvodnění trestu bylo „nadpřirozené“, a sloužilo tedy jako výborný prostředek k zastrašování a zároveň dokazovalo sílu elit, která trest „četla“, určovala a prováděla. V současných moderních společnostech je lidská oběť vzácností, ale v raných stadiích společnosti byly tyto rituály běžné po celém světě. Naše studie naznačuje, že lidská oběť fungovala jako základní stavební kámen, pomocí kterého se udržovala moc v časných hierarchických společnostech. Jakmile se sociální systémy více rozvinuly, byla toto praxe nahrazena formálnějšími metodami sociální kontroly.

Pestré variace smrti

Lidské oběti z řad zajatců sloužily jako odstrašující příklad na straně jedné a jako ukázka síly a převahy na straně druhé. V některých kulturách se mrtvoly, nebo alespoň jejich části (mozek, srdce), jedly, a metody usmrcování měly pestrou paletu podob. Od již zmiňovaného pohřbení zaživa (Japonsko, ale dochovaly se záznamy i z dob časného Říma), roztříštění hlavy kyjem (Hawai), přes vyříznutí srdce či utnutí hlavy (mesoamerické kultury) až třeba po utopení (Čína) či upálení či uškrcení (Keltové).

Jakkoli se nám dnes může zdál systém lidských obětí krutý a nesmyslný, jedno mu nemůžeme upřít. Je pevnou součástí lidských dějin. I těch evropských. Vždyť v rámci boje za udržení nadvlády církve byly ve jménu Božím upáleny tisíce nevinných žen nejen španělskou, ale i moravskou inkvizicí. Stačí vzpomenout na inkvizičního soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, který má na svědomí kolem stovky jesenických žen. Jejich majetek, byl, opět ve jménu Božím, zabaven a jeho část se stala Bobligovým bohatstvím. Ovšem společná linka se studií Wattse a jeho kolegů je přímočará: udržování sociálního rozvrstvení, strachu a nevědomí. „Kromě samotné a obecně hluboko zakořeněné víry v ďábla, jeho moc a všudypřítomnost hrála významnou roli v pronásledování domnělých čarodějnic také vrchnost, která pomocí strachu a nejistoty na straně prostých lidí upevňovala svoji moc,“ píše Jana Kaplanová ve své bakalářské práci zabývající se čarodějnickými procesy na území Čech a Moravy. Jak je vidět, principy udržování moci se mezi středověkem českých zemí a austronéskými kulturami v některých aspektech příliš nelišily.

Text Topi Pigula