Jak bude vypadat Česko po konci světa? Rozhovor s lidmi, kteří jsou na to připraveni!

Na Fakultě architektury v Brně si pohráli s myšlenkou případného kolapsu civilizace a vytvořili projekt Architektura nedostatku. Je pohledem studentů na to, co by mohli obyvatelé měst i vesnic začít dělat a jak bychom měli změnit své chování, abychom jednoho dne nebyli fatálně zaskočeni.

I tentokrát byli hosty Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti (ČRo2) vedoucí projektu Ing. arch. Jan Mléčka a novinář David Daniel, který tuto práci zasadil do fabulovaného příběhu.

Martina: Posledně jsme mluvili o novém uspořádání modelové obce Střílky. O tom, že vaše studie počítá s navýšením počtu obyvatel v jednotlivých obcích na 2000 s tím, že každý bude mít určeno jasné postavení v nové komunitě. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se vaše studie blíží záměru prepperů, kteří své osady plánují pro případ katastrofy zdánlivě podobně. Řekněte, inspirovali vás?

Jan Mléčka: Vůči prepperům jsme se záměrně vymezili. Vzpomínám si na film Den poté, který řešil, co se stane po jaderné katastrofě. A byl tam strašně silný moment, že ti lidé, kteří měli štěstí, nebo spíš neštěstí, že to přežili a měli jakési zásoby, tak se stali cílem jednotlivých tlup a band.

Svou existenci měli založenou na tom, že v jakési militantní, poměrně velké skupině, objížděli lidi se zásobami a vykrádali je. Preppeři by se stali lovnou zvěří a vyhledávaným artiklem. Zásoby, které jim měly umožnit přežít, by se nakonec staly jejich prokletím.

Martina: Oni s tím samozřejmě počítají, proto jsou tak v utajení, a když jsem si tady s nimi povídala, tak jednu z hlavních věcí, kterou budují, je jakási malá armáda. Prepperům je někdy vyčítáno sobectví, že by hleděli jen na sebe a ne na ten celek. Jenže když se o řešení možných rizik nestarají politici, tak asi nic moc jiného nezbývá. I vaše řešení spočívá v těch malých územních celcích, které by se začaly budovat. Jak se ti lidé budou sžívat?

Jan Mléčka: Je to individuální. Máme zde příběh nerozlučného přátelství amerického a německého stíhače z druhé světové války. Německý stíhač projevil jakousi formu gentlemanství a stali se z nich nerozluční přátelé na život a na smrt. To sžívání trvalo třeba 10 minut.

Na druhou stranu jsou zde lidé, kteří skutečně mají na prvním místě individualismus. Osobní prospěch je nadřazený společnému zájmu. Tam to postupné sžívání může trvat klidně desetiletí, nebo dokonce generace.

Proto právě klademe důraz na společnou zkušenost, ať je to v té stavbě nebo právě v rámci školství, výměnné pobyty na prázdniny, farmářské trhy, kde já mám svého zemědělce, od kterého si nakupuji. On se zase na mě může obrátit se svými potřebami, které řeší tam. Vztahy by měly být poměrně úzké a budovány jakoby od začátku.

Pokud chceme přežít jako společnost, jako celek, tak musíme spolupracovat.

Ne, že já se teď s několika kamarády rozhodnu, vybuduju si armádu, ale po tom, co vyhraju dvě tři bitky, tak se nakonec pohádáme mezi sebou a rozstřílíme se navzájem.

Proto jsou ty komunity postaveny čistě soběstačně, ale je tam kladen i důraz na spolupráci, protože se samozřejmě dotýkají ostatních sídelních celků. Je tam velice úzká spolupráce i v rámci té informovanosti třeba vysílačkami. Nebo když selže i radiový signál, optickými signály, aby se dal rozpoznat postup nějaké hrozby nebo čehokoliv, takže spolu poměrně čile komunikují.

Martina: Za tímto účelem některé prepperské osady trénují poštovní holuby.

David Daniel: Mně přijde docela příznačná věc, že jednotlivé koncepty přežití té předpokládané katastrofy se liší v míře dotaženosti. Preppeři se to snaží dotáhnout do posledního detailu a mně právě připadnou mnohem sympatičtější projekty, které mají spoustu otázek otevřených, protože tam je naděje, že se budou rozvíjet. Ty projekty, které jsou na základě současných informací dotažené k dokonalosti, jsou nesmyslné, protože vždycky do toho konečného výsledku vstoupí spousta neznámých.

Jak bude vyřešené zásobování potravin a léky? Co budeme jíst, když bude zamořená půda nebo nebude třeba v důsledku prachového mraku sluneční svit? Jak se zachovat ke krajině teď, aby naše děti měly vodu? Na čem zejména závisí schopnost našeho přežití? (Budete asi překvapení, že je to v upřímnosti – jaké?) Přečtěte si celý rozhovor!