Ivo Monti – jak se legendární hydroplánová základna změnila v nelegální kravín

1913 Příprava na Velkou válku

Žluté cedule s nápisem „zona militare, divieto diaccesso“ naznačuje, že tady bez povolení nemá nikdo co pohledávat. Plot chránící budovy bývalé základy je chatrný a navíc není natažený kolem celého areálu. Není to totiž potřeba, protože z východní strany ji chrání hladina jezera Varano. Jeho dno se ukrývá průměrně 3 metry pod vlnami, ale i to stačí k tomu, aby do „zona militare“ nepronikalo příliš mnoho nezvaných návštěvníků.

Zákaz fotografování je ve vojenském pásmu samozřejmostí už více než jedno století. Historie této základny se totiž začala psát roku 1913, kdy politická situace v Evropě hrozila vybuchnutím a atentát na Františka Ferdinanda D´Este byl jen příslovečnou jiskrou v sudu se střelným prachem. Letecká hydroplánová základna strategicky umístěná mezi městečky Bari a Ancona sloužila jako podpůrný a tréninkový prostor pro hydroplány a jak se ukázalo po vypuknutí války, měla relativně blízko k jádru konfliktu. Vzdušné místnosti, velká okna a jména budov jako „Kapitán“ či „Princ“ ukazovaly na jistou velkorysost stavitelů a nikterak nenaznačují obrovské těžkosti s nimiž se stavba potýkala. Zprvu nebyla kolem takřka žádná infrastruktura a v oblasti řádila malárie.

Navíc se kumulovaly problémy s kázní i výplatami dělníkům. Přesto roku 1915 zde mohl začít výcvik mužstva pilotů i pozemního personálu. Historické fotografie z roku 1917 zachycují na jezerní hladině italské hydroplány Macchi M.3. Dvouplošníky s maximální rychlostí 145 km/hod měly dolet 600 km a výzbroj tvořily jak americké kulomety Lewis ráže 7,7 mm, tak domácí kulomety Fiat Mod. 14 tipo Aviazione ráže 6,5 mm.

Fotogalerie

Hydroplánová základna na Garganu

Když 17. září 1917 navštívil základnu admirál Paolo di Thaon Revel, tak ke své nelibosti zjistil, že se vojáci na základně potýkají s nemalými problémy. Od zdravotních, mezi vojáky se objevovala malárie, až po sociální, kdy docházelo k třenicím z důvodu rozdílného sociálního původu vojáků. „V roce 1917 se tady nacházelo 106 nemocných, z nichž u dvaceti byl stav natolik vážný, že je nebylo možno léčit na základně,“ píše Leonarda Crisetti v materiálu L’idroscalo di S. Nicola Varano, metafora dello sviluppo mancato nel Gargano. Po 1. světové válce ztratila základna na významu, což se projevilo chátráním budov. Její historie ale měla mít pokračování s nástupem nejstrašnějšího vojenského konfliktu, které lidstvo zažilo.

2. světová válka

Italská firma Cantieri Aeronautici e Navali Triestini vyrobila hydroplán Cant Z506 Airone (airone znamená v italštine volavka), jehož první let proběhl 19. srpna 1935. V té době se v Itálii naplno rozbujela fašistická ideologie a fašistický Mussoliniho režim napadl a částečně dobyl Habeš. Stroje Cant Z506 Airone se staly součástí zdejší základny, jejíž provoz byl obnoven roku 1936. Jednotka byla pověřena průzkumem, vyhledáváním a záchranou osob, nicméně v této válce neměly hydroplány zásadní strategické uplatnění. Přesto byly schopné nejen průzkumu a záchrany, ale i aktivního bombardování, neboť pod stroj šlo podvěsit 1200kg bombu nebo 800kg torpédo. Pro přímou střelbu byl k dispozici kulomet Breda-SAFAT ráže 7,7 mm, jenž byl na vzdálenost 150 m schopný prostřelit až 7 mm silný pancíř. Bývalý velitel základny, který jí velel ve válečných dobách, v italském tisku připomněl událost, kdy ji v září 1943 bombardovaly německé stroje, které se na svém ústupu zřejmě snažily zničit strategické objekty.

2016 Legální kasárna jako nelegální kravín

Co mohlo být vyrabováno, je vyrabováno, v italském tisku byla základna dokonce označena jako otevřený povrchový lom. Mramorová schodiště, postele, zárubně, dokonce i odpadové trubky vedoucí k pisoárům. Kamennou podlahu kterou kdysi kryla dlažba dnes pokrývá souvislá vrstva zaschlých i čerstvých kravinců s jejichž odklízením si tady nikdo neláme hlavu. Býčci, jalovice i dojnice si volně přecházejí z místnosti do místnosti, kálí všude kolem sebe a čas od času si najdou pohodlnější místo k rozjímání. Plot je uzamčený novým zámkem od něhož mají klíče majitelé stáda. Na první pohled jsou z budov neopravitelné ruiny se strženými schodišti (evidentně proto, aby se dobytek nemohl dostat do vyšších pater), ale v podzemí jsou ukryté nejméně dvě nové nerezové cisterny na vodu. Jedna z budov je evidentně novějšího data, neodpovídá totiž architektonickým stylem bývalým kasárnám.

Ovšem i tady se její stavba zastavila. Rozbitá ona a pomalované zdi svědčí o tom, že se aktuálně o údržbu či dostavbu nikdo nepokouší. Stejně je na tom nedaleký kostel sv. Barbory postavený roku 1920. Pro vojáky sloužil jako svatostátek, dnes je jeho podlaha pokrytá stejně vysokou vrstvou kravských výkalů jako přízemí kasáren a v místě oltáře polehává dobytek. Itálie je podobně jako Česko v EU opředená pavučinou byrokratických předpisů, nicméně toto „volné“ ustájení dobytka by neschválila ani ta sebevolnější eurounijní norma. Když základna ztratila svůj vojenský potenciál, přešla z námořnictva do rukou státu, který následně za 6,25 miliard lir (což odpovídalo 3 225 000 Eur) prodal. Současný stav nijak nenaznačuje, že by se ruiny základny zásadně proměňovaly a směřovaly k nějakému dalšímu využití. Firma Società di Trasformazione Urbana se pokusila roku 2003 jednu z budov opravit, projekt však evidentně nevyšel. Záměry se zapomenutou vojenskou základnou byly různé – nejčastěji se objevovaly plány spojené s turistických ruchem, ale zazněly i nápady jako vznik nové rybářské vesnice, protidrogového centra či dokonce využití místa pro stavbu jaderného zařízení. Aktuálně se ve vysoké trávě prohánějí hadi včetně zmije skvrnité, na kamenech se sluní ještěrky italské a stálými obyvateli zdí je několik druhů gekonů. Místo má obrovský nevyužitý potenciál, ale jeho vojenskou minulost prozrazují jen archivní snímky, vlys vrtule s nápisem „stazione idrovolanti Ivo Monti“ a nápis u bývalé strážnice odkazující na římskou minulost, čest, statečnost a schopnost obětí. Byť to byla statečnost sloužící po Hitlerově boku.

Text a foto: Topi Pigula