Garantovaný příjem po 5 letech: první testy ukázaly, že jeho uživatelé nepracují méně. Ale ani více

Nepodmíněný příjem udělal mírný krok vstříc realitě

Nedávná studie ve Finsku totiž odhalila, jak vybraná skupina lidí na pravidelný obnos peněz „zadarmo“ skutečně reaguje. Pokus trval po dva roky a ukázal, že nepodmíněný příjem se vyvaroval svého největšího problému, ale zároveň nepřinesl to, co si od něj mnozí slibovali.

Nechci slevu zadarmo aneb nepodmíněný příjem

Finská vláda uzavřela svůj testovací projekt Basic Income Experiment Evaluation Project na konci roku 2018. V rámci testu obdržela skupina náhodně vybraných 2000 Finů měsíc co měsíc částku ekvivalentní zhruba 15 tisícům korun. Experiment trval dva roky. Do dnešního jde o největší podobný pokus s nepodmíněným příjmem v reálných podmínkách. Pozdější vyhodnocení výsledků ukázalo, že hlavní výtka proti nepodmíněnému příjmu se v podmínkách pokusu neprokázala – recipienti nepodmíněného příjmu obecně zůstali dále zaměstnáni a pracovali stejné množství hodin jako Finové bez pravidelné gáže. Jisté rozdíly se přesto našly. Účastníci testu disponovali menším stresem a vykazovali i lepší zdraví než srovnávaný vzorek bez nepodmíněného příjmu. Poněkud nepřekvapivě lze říct, že jistota příjmu snížila i existenční obavy a zvýšila sebejistotu.

Výsledek však sdílí jenom část příběhu studie

Pokus byl totiž určen i ke zjištění, zdali nepodmíněný příjem motivuje nezaměstnané k zisku práce a pracující k vlastnímu podnikání. Svého druhu že vlastně testoval, jestli je možné populaci motivovat k vyšším cílům nejenom po zlém (hrozbou penalizací), ale i po dobrém (zajištěním základních potřeb). V tomto ohledu experiment spíše zklamal. Účastníci sice v průměru pracovali stejně dlouho jako kontrolní skupina, ale nepracovali ani víc, ani nehledali elitnější povolání, která by je (a státní kasu) více naplňovala. Chronicky nezaměstnaní před pokusem byli navíc chronicky nezaměstnaní i v jeho průběhu. Krom nich neměl příjem valný efekt ještě na jednu testovanou skupinu: mladé lidi. Tato strana výsledků ukazuje, že u nezaměstnaných a mladých nestačí v motivování k práci jenom finance, ale je třeba překonat i jiné mechanismy. Například zdravotní a psychické problémy, popřípadě regionální nabídku.

První svého druhu

Najít by se dala také celá řada připomínek proti metodice i limitovanému záběru. Je například možné, že dvouleté okno práce je pro stopování problematických stránek stále poněkud krátkodobé. Pokud máte rozjetou kariéru nebo naopak žijete v oblasti s nedostatkem práce, víte, že si dvouleté volno vzít nemůžete, i pokud byste se uskromnili. To logicky ovlivňuje chování účastníků, než pokud by nepodmíněný příjem pobírali nadosmrti. Vzdor nedostatkům práce jde však rozhodně o užitečný sociální experiment – a to nejen pro jeho účastníky.

Je totiž pravděpodobné, že s tématem se budeme v budoucnu ještě potkávat. Ačkoliv je nepodmíněný příjem typicky populární zejména v levé straně politického spektra, finský pokus paradoxně vzešel ze středo-pravé vlády, kterou po poslední čtyři roky vedl Juha Sipilä. Nepodmíněný příjem má totiž určitou podporu i na pravé straně politické barikády. Někteří ideologové o něm uvažují jako o jednodušší náhradě jiných systému sociální péče. V takové vizi by nepodmíněný příjem nahradil podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na dítě, ale třeba i zdravotní pojistku nebo penzi. Nakonec i ve finském pokusu nahradil nepodmíněný příjem podporu v nezaměstnanosti u těch, kteří byli bez práce. Dle různých kalkulací by univerzální příjem mohl systému i něco ušetřit – záleží, kolik který stát vydává na podobné programy.

V reálu je nicméně idea nepodmíněného příjmu stále minimálně jednu generaci vzdáleným snem. Spíše déle. Nepodmíněný příjem totiž ze své původní myšlenky nemá sloužit v dnešním ekonomickém systému, ale v ekonomice zítřka, v níž velkou část prací zastanou stroje. Nepodmíněný příjem se má postarat o dvojí problém takové ekonomiky – jednak má dát peníze populaci připravené o práci (a tím i prostředky na udržení ekonomiky v běhu), a jednak má zdanit majitele strojů, kteří budou majoritně hromadit zisk. Je legitimní otázkou, zdali je takové řešení podobného scénáři dobré a zdali je vůbec podobný scénář realistický. Nicméně skutečné odpovědi na to se dočkáme nejspíše až za několik desetiletí. Aktuální finská studie jednou může být nahlížena jako nezbytný krok s sociálnímu systému budoucnosti, ale stejně tak i jako komicky archaická myšlenka, jak výzvy zítřka řešit. Která z těchto možností bude naplněna spíše, ukáže jen čas. Text: Ladislav loukota