Pamatujete si něco, co se nestalo? Možná jste podlehli efektu Nelsona Mandely

Jihoafrický politik a lidový vůdce Nelson Mandela zemřel v roce 2013. Zapřisáhlý bojovník proti apartheidu strávil bezmála tři dekády života ve vězení, na svobodu se dostal během občanských nepokojů v roce 1990. V tu chvíli naplno začala jeho cesta za zrušením rasové segregace v Jihoafrické republice, která ho nakonec vynesla až do funkce tamějšího prezidenta. To jsou všeobecně známá fakta, co je na tom tedy aktuálně zajímavého? Jen to, že podle mnoha lidí Mandela v roce 1990 zemřel.

Vzpomínky na Nelsona Mandelu

Nemáme však na mysli žádnou konspirační teorii, že měl světově uznávaný politik a bojovník za lidská práva ve skutečnosti jinou identitu –⁠ jen nás zajímá fenomén falešné paměti. Tak se v psychologii nazývá fenomén, kvůli němuž jsme přesvědčeni, že se nějaká událost stala – navzdory tomu, že to není pravda. Chyb paměti je celá řada, ovšem v roce 2010 se objevil takzvaný Mandelův efekt, při němž měly údajně tisíce lidí kolektivní vzpomínky na to, že Mandela během nepokojů (jež ve skutečnosti vedly k jeho osvobození) zemřel. Dle jejich výpovědí si dokonce pamatují, jak o tragédii četli v novinách či sledovali v televizi záznam jeho pohřbu.

Podobných úkazů je celá řada. Jistě bychom přišli na množství vizuálních či verbálních vzpomínek, kterými jsme si jisti, ale skutečnost je zcela odlišná. Zmiňme například známou sérii animovaných pohádek s Bugsem Bunnym a jeho kamarády, kterou známe pod názvem Looney Toons – až na to, že skutečný název je Looney Tunes. Obdobně jistě znáte jednu z nejslavnějších vět v historii kinematografie: „Luke, I am your father.“ Jenže ve skutečnosti Darth Vader v páté epizodě Hvězdných válek říká: „No, I am your father.“ Jak je možné, že si všichni myslíme něco, co není pravda?

Děravá paměť

Jedním z možných vysvětlení Mandelova efektu je (zhluboka se nadechněte) existence paralelních vesmírů – alternativních realit, které se od té naší částečně liší, a tyto reality se vzájemně a náhodně překrývají. Proto si někdo z nás může vzpomínat na něco jiného než ostatní: V dané době jsme se ocitli v odlišné realitě.

Poněkud přízemnějším, leč pravděpodobnějším vysvětlením může být konfabulace – porucha paměti vedoucí ke zkreslení vzpomínek, kterého si však nejsme vědomi. Pokud si na nějakou událost nemůžeme přesně vzpomenout, snažíme se bílá místa doplnit podle logiky a našich zkušeností – a tedy si domyslíme, jak se události asi mohly vyvinout. Následně je možné (jakkoli stále těžko uvěřitelné), že podobné zkreslení vzpomínek postihne větší množství, nejspíše se vyskytujících na tomtéž místě a navíc vzájemně interagujících; ve zmatku a domýšlení se tak mohou vzájemně podporovat a podněcovat.

Ať je přesný důvod jakýkoli, jedná se o další z paměťových zkreslení, kvůli nimž bychom se měli mít před svými vzpomínkami na pozoru. Kupříkladu očití svědci zločinů tak mohou být sice důležitým, ale ne vždy spolehlivým zdrojem informací…