Efekt Jeane Dixon. Jak nás vědmy klamou?

Nedávno jsme psali o apokalyptických předpovědích, které se tak úplně nepovedly. Mezi zmíněnými neumětely nechyběla ani Jeane Dixon, jedna z nejznámějších amerických astroložek. Letos je tomu dvacet let, co tato vědma zemřela, a tak stojí za připomenutí nejen kvůli (naštěstí) neúspěšným předpovědím o konci světa, ale také v souvislosti s fenoménem, který je po ní dokonce pojmenovaný. Čím se tedy rodačka z Wisconsinu nesmazatelně zapsala?

Pochybná úspěšnost

Termín „efekt Jeane Dixon“ vymyslel matematik John Allen Paulos a měl tím na mysli naši tendenci upnout se k několika správným předpovědím a ignorování těch neúspěšných. Jeane Dixon totiž navzdory obrovské popularitě neměla kdovíjak vysokou úspěšnost svých predikcí. V čem se třeba mýlila? Podle ní měla v roce 1958 na základě druhé tchajwanské krize (sporu USA a Číny) vypuknout třetí světová válka; na Měsíci měli jako první přistát Sověti; v roce 1967 měl být nalezen lék na rakovinu; od roku 2000 měl být nastolen trvalý mír; a konečně, posledním papežem se měl stát Benedikt XVI., jehož pontifikát měl skončit úspěšným atentátem. Nic z toho se samozřejmě nestalo.

Jejím největším úspěchem se stalo prorokované zavraždění Johna F. Kennedyho během prezidentského úřadu. Navzdory nevelké úspěšnosti v předpovídání (či spíše tipování?) skutečných událostí její mediální sláva rostla a chyby byly velkoryse přehlíženy díky nemnohým pravdivým výrokům. Prezidenta Richarda Nixona dokonce ovlivnila natolik, že patřila mezi okruh poradců jeho manželky a on sám se jejími doporučeními často řídil. Je zřejmé, že v budování takové pověsti hraje velkou roli fascinace obyčejných lidí, kteří jsou tak uchváceni jednou správnou předpovědí, že dokážou ignorovat ty ostatní, mylné. A také média, s nimiž Jeane Dixon uměla pracovat velmi zručně – vybírala si taková, která jí byla nakloněna, a dokázala si šokujícími prohlášeními zajistit velkou publicitu, bez ohledu na samotné výsledky. Svým způsobem – dobrá práce!

Přání otcem myšlenky

Na podobném principu stojí i známý psychologický pojem s názvem konfirmační zkreslení (či konfirmační bias). Patří mezi širokou škálu kognitivních chyb a zkratek, kterých se navzdory naší domnělé racionalitě dopouštíme. Spočívá v tom, že upřednostňujeme tvrzení a informace, které potvrzují náš počáteční názor. Pokud tedy kupříkladu na dnes tolik propíranou uprchlickou krizi máme určitý názor, z poslechu diskuze nabízející vícero rozumných pohledů si vybereme a zapamatujeme takové argumenty, jež jsou v souladu s naším prvotním nastavením. Potvrzení existujícího názoru je totiž psychicky mnohem jednodušší nežli jeho změna. V tomto duchu se i říká, že každý z nás slyší to, co slyšet chce.

A nejen to – chtěné informace dokonce i vyhledáváme, to vše jen proto, abychom se mohli ve vlastním názoru utvrdit. Taková námaha! Ovšem změna názorů či postojů je obtížný a bolestivý proces, to už sociální psychologové vědí desítky let. Takže co říci závěrem? Asi se po přečtení jednoho článku nezměníme, ovšem je dobré mít na paměti, jak často a jednoduše býváme ovlivnitelní. Zkusme se častěji zamyslet nad tím, z jakých dat vlastně vycházíme. Možná budeme překvapeni, kolik názorů máme postavených na vodě…

Text: MS