Dobrovolné amputace: kdy bizarní fenomén hýbal světem?

V jedné lékařské učebnici z roku 1785 se objevil pozoruhodný případ. Jeden Angličan zahořel takovou láskou k ženě s amputovanou nohou, že chirurgovi nabízel peníze, aby mu také amputoval nohu – s myšlenkou, že tak snáze získá srdce své vyvolené. Lékař sice odmítl, ale nakonec musel operaci přesto vykonat, neboť mu muž se zbraní v ruce vyhrožoval; až taková byla jeho touha nechat si amputovat zdravou nohu. Jednalo se o první popsaný případ poruchy tělesné integrity, zvláštní a poměrně vzácné choroby, která si však zaslouží pozornost.

Sex, postižení a amputace

Počátkem 20. století, pod silným vlivem psychoanalýzy, začaly být podobné případy systematičtěji sbírány a popisovány jako sexuální fetiše. Není divu, vždyť proč by vedle všech možných zálib v oblečení, věcech či částech těla nemohly být vzrušující i… chybějící části těla? A to jak u druhých, tak u sebe samého.

Postupem času se však ukázalo, že sexuální složka nemusí hrát nikterak důležitou roli, mnohem podstatnější je, že takto postižení lidé nepovažují danou část těla za svou. Prostě určitou končetinu nikdy nepřijali, nechtěli ji. Už před samotnou amputací se navíc leckdy chovali, jako by končetinu neměli – podvazovali si nohu nebo ruku, aby ji necítili, nebo se belhali o berlích. Je to podobný princip, jako když se transgender lidé před operativní změnou pohlaví oblékají do jiných šatů.

Někomu přitom tato úroveň stačí a nevratnou operaci dokonce ani nemusí podstoupit. Může to znít šíleně, ale počátkem 70. let se tato deviace dokonce stala určitou módou. V populárním časopise Penthouse vyšla zpověď ženy, která se po amputaci nohy stala pro mnohé muže mnohem atraktivnější; odezva byla obrovská a na čas se v časopise usídlil pravidelný sloupek pojednávající právě o podobných případech.

Podivný trend a etické problémy

Neurobiolog Mo Costandi v článku z roku 2012 popsal několik zajímavých charakteristik, jimiž se tito lidé vyznačují. Většinou totiž poruchou tělesné integrity (zkracované BIID – body identity integrity disorder) trpí muži, kteří se nesžili se svou levou rukou – ano, odpor k ruce je častější než k noze, a většinou mají lidé problém spíše s levou stranou svého těla. Tyto pocity se navíc projevují už v útlém věku a do desátého roku života většina budoucích pacientů ví, že s jejich tělem není něco v pořádku.

Pozdější výzkumy naznačily, že v mozku se od dětství vytváří řada konceptů o sobě samém, ať už z hlediska psychiky, či tělesné složky. A právě nesoulad mezi reálným tělem a konceptem o něm vede k této poruše; lidé prostě vlastní tělo „vidí“ jinak, nežli jak vypadá ve skutečnosti. Psychoterapie i léčba psychofarmaky se prozatím ukázala jako značně neefektivní, a tak vyvstává především zásadní etická otázka pro lékaře – provést operaci, či nikoli?

Amputace zdravé končetiny jde totiž do značné míry proti Hippokratově přísaze a spousta lékařů takový zákrok odmítá. Britský chirurg Robert Smith ale v roce 2000 dvěma pacientům trpícím narušeným tělesným obrazem amputoval ruku, než ho příslušné úřady zastavily. Spousta pacientů s tímto problémem se však časem uchýlí k amatérské amputaci či operaci ve velmi pochybných, nelegálních podmínkách; smrt v důsledku zanedbaných hygienických podmínek pak není výjimkou. Co je tedy správné, a co nikoli? Hranice tentokrát rozhodně není jednoznačná.

Text: MS