Cedry: stromy pamatující dobu, kdy se neslavily Vánoce

„U mnohých předmětů, které jsou v muzejních katalozích popisovány jako cedrové, to není jisté, neboť cedr byl v Egyptě používán k přísně vymezeným účelům, kam mimo jiné patřila výroba sarkofágů...“ Paul T. Nicholson, Ian Shaw: Ancient Egyptian Materials and Technology, Cambridge University Press

Původní obyvatelé libanonských hor považují mohutné a letité cedry za pamětníky dob krále Šalamouna. A není divu. V historických pramenech je zmínka o stavbě velkolepého jeruzalémského chrámu, u něhož bylo hlavním stavebním materiálem právě cedrové dřevo. Na stavbě Šalamounova svatostánku pracovalo prý na 80 000 otroků, kteří vykáceli téměř všechny lesy v blízkém i vzdáleném okolí. Z cedrového dřeva se se v dávných dobách stavěly i domy boháčů a vysoko postavených úředníků.

Dřevo cedru libanonského si cenili i dávní stavitelé lodí pro jeho velkou odolnost proti plísním a nepříznivému vlivu slané mořské vody. Na dně moří byly nalezeny zbytky lodí staré přes 2 000 let s téměř nepoškozenými částmi z cedrového dřeva.

Tajemství starých Egypťanů

Egyptologové dlouho nedokázali vysvětlit, jak je možné, že jsou několik tisíc let staré mumie tak zachovalé a nejeví příznaky rozkladu tkáně. Z výsledků studie publikované v časopise Nature vyplývá, že by za tím vším mohla sloučenina jménem guaiacol. Vlastní výzkum probíhal v Německu na univerzitě v Tuebingenu.

Vědci zjistili, že guaiacol je hojně obsažen právě v cedrovém oleji. Výzkum tak kromě jiného dal odpověď i na otázky týkající se dřevin, jímž dávali ve starém Egyptě přednost při mumifikačním procesu.

„Čerstvou prasečí kůži jsme natřeli cedrovým olejem s obsahem guaiacolu“, řekl Ulrich Weser z tubingenské univerzity. „Zjistili jsme, že chemikálie má vyloženě antimikrobiální účinek, ale zároveň nepůsobí rozklad tkáně“, dodal. Podobný test učinili vědci i s extraktem z jalovce. Ten však podobný protektivní účinek neprokázal.

Pravdou ale zůstává, že na úspěšný proces mumifikace mělo nesjpíš zásadní vliv i místní extrémně suché klima a používané extrakty z cedrového dřeva „jen“ tento proces podpořily.

I plukovník má svůj cedr

V Maroku nad městečkem Azrou se nachází asi neznámější lokalita s cedrovými lesy v severní Africe. Zdejší zelené kopce ostře kontrastují s jinak suchou a vyprahlou krajinou. Asi 13 km severně nad městem najdeme asi 40 m vysoký a bezmála 1000 let starý dnes již uschlý cedr. Obvod jeho kmene činí úctyhodných 7,5 m. Podobných velikánů najdeme v okolí vícero, ale tento je přeci jenom jiný. Nikdo sice neví úplně proč, ale je pojmenovaný po francouzském plukovníkovi Henrim Gouraudovi, který zde sloužil v letech 1912 - 1914. A aby těch francouzských vojáků, kteří propůjčili svá jména letitým stromům, nebylo málo, má nedaleko svůj strom i jeho nadřízený generál Hubert Lyautey.

Magotům se cedry líbí

Další zajímavostí lokality je bezesporu i výskyt tzv. „Berberských opic“. Jedná se druh makak magot nebo také jinak magot bezocasý (Macaca sylvanus). Jde o jediného primáta, kromě člověka, jehož přirozený habitat zasahuje až na evropský kontinent. Kolonie těchto opic totiž žije i na Gibraltaru. Opice si již zvykly na turisty a nechají se i krmit. Vlastně to spíš vypadá, že v blízkosti turistických tras zdržují záměrně.

Cedry jsou nádherné monumentální stromy, ale doplácí na odolnost a kvalitu svého dřeva. O jeho dovozu se zmiňuje již Starý zákon v první Knize královské. Dřevo bylo hojně využíváno na stavbu domů, výrobu nábytku a hlavně na stavbu lodí. Většina cedrových lesů tak byla zničena již dávné historii. Přesto na Zemi zůstává stále dost míst, kde můžeme tyto impozantní stromy vidět v jejich přirozeném prostředí. V Evropě se cedr libanonský začal pěstovat v druhé polovině 17. století a brzy se stal ozdobou mnoha botanických zahrad. Do Čech byl první cedr libanonský přivezen v roce 1812 z Anglie a byl vysazen v zámecké zahradě panství Hluboš nedaleko Příbrami.

Text: David Hainall