Budeme schopní zareagovat na radikální islám? Odpovídá generál Šedivý!

Martina Kociánová si tentokrát do pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 pozvala armádního generála v záloze Jiřího Šedivého, bývalého náčelníka generálního štábu armády České republiky. V současné době je vedoucí Katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Institut.

Martina: Pane generále, po nedávných teroristických útocích v Bruselu čím dál tím častěji můžeme slyšet o takzvané postupné izraelizaci Evropy. Řekněte mi, považujete tento termín za výstižný?

Jiří Šedivý: Je to proces, kterým musí projít každý stát, který se dlouhodobě střetává s určitým stupněm nebezpečí, ať už zvnějšku, nebo zevnitř.

Takže pokud někdo přirovnává procesy, které probíhají v Evropě, s těmi, které už proběhly v Izraeli (a Izrael je dále prohlubuje a zdokonaluje), tak je to sice možné, ale ve skutečnosti se jedná o úplně přirozený proces, který mimochodem probíhá i v USA. Takže já částečně souhlasím, byť bych asi použil jiný termín.

Martina: Jaký?

Jiří Šedivý: Je to zpřísňování podmínek pro běžné aktivity. Zvyšování úrovně bezpečnosti, pochopitelně s tím souvisí i určité omezení našich privátních svobod, se kterým musíme počítat a pravděpodobně budeme muset počítat i s tím, že omezení budou ještě výraznější.

Martina: Budeme tedy čím dál tím více znejistěni? Budeme čím dál tím více i ustrašení a budeme vycházet z domova s pocitem, že se může každé odpoledne stát v kavárně, v knihovně, v metru, na nádraží něco, na co jsme doposud nebyli zvyklí?

Jiří Šedivý: Tak otázka zní, do jaké míry budeme schopni reagovat na nebezpečí radikálního islámu. To je věc, se kterou se ale musíme naučit žít. Když se podíváte do historie, tak Evropa nebyla vždycky bezpečná, jak jsme byli zvyklí v posledních 60 letech.

Dřív se bojovalo o Vídeň, kdy Osmani útočili na střední Evropu, a dokonce se některé směry dostaly až na jižní Slovensko k Novým Zámkům.

Takže my nemůžeme říct, že bychom neznali islám, že bychom se s islámem nikdy nestřetli, že by se stalo něco, co Evropa nezná. Evropa to nezná, protože jsme si od konce II. světové války zvykli na to, že tady existovaly dva bloky, které proti sobě stály a vlastně se držely v patové situaci. Kdyby totiž skutečně použili své vojenské síly (hlavně jaderné zbraně), znamenalo by to vzájemné vyvraždění.

A mělo to jak negativní dopad, kdy byl svět de facto rozdělen na dvě poloviny, ale i pozitivní. Utlumovala se tady obrovská spousta potenciálních hrozeb, které po zrušení bipolárního světa (ukončením Varšavské smlouvy) najednou vyplavaly na povrch.

Takže já si myslím, že bychom se měli i zkušenostmi vrátit do minulosti a hledat, jakým způsobem jsme byli schopni žít i s tehdejším islámem. Ostatně Bosna a Hercegovina je z dob, kdy ji ovládali Osmané, dost hluboká studna vědomostí.

Martina: Řekněte mi, dá se tedy říct, že jsme to mohli čekat?

Jiří Šedivý: Já si myslím, že ano. Já jsem v letech 1993 a 1994 studoval v USA vysokou válečnou školu armády Spojených států amerických a tam jsme to už řešili. Tam už tehdy byly na toto téma přednášky.

Samuel Huntington, který v té době v roce 93 napsal svůj pověstný článek Střet civilizací, v něm ukazoval na to, že po uvolnění napětí v bipolárním světě, se ty síly v podstatě dostaly na povrch a mohly se rozvíjet.

S tím ale nikdo nepočítal. Bohužel si pořád mysleli, že pádem Varšavské smlouvy bude všechno růžové. A přehlídli, že se začal zvyšovat potenciál především v islámském světě.

Martina: Vy jste řekl, mnozí s tím nepočítali, mnozí to podcenili, řekněte mi, je tedy v Evropě někdo, kdo to nepodcenil? Někdo, kdo Huntingtona četl a kdo si třeba mnohé úvahy a bezpečnostní otázky vzal k srdci?

Jiří Šedivý: Já si myslím, že to byl bohužel poměrně dost obecný jev. Myslím si, že Britové poměrně hodně považují tenhle ten proces za nebezpečný a dovedou se v něm orientovat, ale obecně Evropa bohužel podlehla vábení krásného růžového světa.

Politici si představovali demokracii jako něco, co je neměnné a co všichni musí respektovat, čeho všichni chtějí dosáhnout. A to se podle mého názoru stalo problematickým.

Nejzásadnější chyby se udělaly někdy na počátku 90. let. Některé státy i dřív (viz Německo a jejich gastarbeitři z Turecka, ale i z Jugoslávie). Neuvědomili si, že se jejich komunity budou vyvíjet trochu jiným způsobem, než předpokládali.

Jakým způsobem tehdy reagovali vojevůdci a jakým způsobem reagují bezpečnostní složky dnes? Bylo možné předvídat útoky v Paříži nebo v Bruselu? V čem je islám podobný křesťanství? Nahlížejí politici na migranty jako na své budoucí voliče? Proč si Evropa nechrání své hranice? Kam se z Německa ztratilo 200 tisíc uprchlíků? Přečtěte si celý rozhovor: