Blíží se léto a s ní koncertová hluchota. Jak se jí bránit?

Koncerty, fesťáky, paříméééé

Nemusí jít jen o proslulé technopárty, jejíž někteří účastníci se mechanicky pohupují u dusajících reprobeden zcela ponořeni do svého vlastního světa. Zvuk v těchto místech přesahuje hladinu, kterou vydává startující stíhačka, jenže na rozdíl od ní nezmizí za několik vteřin za obzorem. Zvukové vlnění je natolik silné, že ho účastníci vnímají kůží jako tlakové nárazy, což podle nich zesiluje jejich smyslový zážitek. Hladina zvuku na koncertech je, zejména u zmiňovaných „repráků“, natolik silná, že může nezvratně poškodit sluch. Riziko se zvyšuje s požitím alkoholu či jiných drog, které utlumují pocit bolesti i práh vnímavosti.

Princip koncertové hluchoty

Asi každý zažil po nějakém koncertě nebo „zvukově náročné“ akci (stačí blízký silvestrovský dělobuch) zvonění v uších nebo krátkodobé snížení schopnosti vnímat zvuk. Člověk pak slyší „tupě“, neprokresleně a nerozeznává paletu tónů a výšek, na které je zvyklý. Sluchový aparát vnitřního ucha obsahuje objekt zvaný kochlea, pro svůj zatočený tvar známější jako hlemýžď. V něm jsou umístěny vláskové buňky měnící zvukový signál na neurální. Jakmile odumřou nebo jsou poškozené, vnímání zvuku se ztrácí. Lékaři zaznamenali, že po odumření vláskových buněk se kochlea zaplní tekutinou obsahující vysokou hladinu draslíku. Ten pochází právě z usmrcených buněk. Tekutina způsobuje v uchu vyšší tlak a vysoký podíl draslíku spolu s tlakem začne likvidovat napojení na nervové dráhy vedoucí do mozku. A pokud se zvuk nedostane ke sluchovým centrům v mozku, máme zkrátka smůlu. A to i v případě, že některé buňky přežijí, jen jsou odstřižené od spojení s mozkem Je to, jako kdyby vám normálně fungovalo čerpadlo, ale voda netekla, protože by byla „mimo provoz“ část potrubí. Podobnou „hluchotu“ lze zažít i poté, co nám nateče voda do ucha – to je onen zvýšený tlak, ovšem bez „likvidačního“ potenciálu, neboť tlačí jen na bubínek.

Záchrana je možná

John Oghalai z Keckovy školy medicíny spravované University od Southern California je jedním ze spoluautorů studie, která se na problém zaměřila. Vědci zjistili, že hlavním nebezpečím je výše zmiňovaný draslík, který se ale naštěstí dá chemicky eliminovat. Podle lékařů funguje injekce sladkého či slaného (hypertonického) roztoku do tekutiny zalévající kochleární závity. Podle testů provedených na myších se tímto způsobem podařilo zachránit 45–64 % neurálních buněk. Poloviční ztráta sluchu vypadá jako tragédie, ale pořád je to lepší než nic. Jedná se o předstupeň k vývoji konkrétních, vysoce účinných roztoků. Představa, jak si po koncertě mládež jeden druhému zapichuje injekce do uší vypadá bizarně, ale jedna konkrétní skupina lidí by něco podobného bezesporu ocenila. „Dokážu si představit, že například vojáci by mohli být preventivně vybaveni malými injekcemi, které by si aplikovali v případě zasažení sluchu třeba nečekaným výbuchem,“ přibližuje jednu z možností akutního použití nového objevu John Oghalai. Zmiňovaná studie byla publikována v prestižním magazínu Proceeding of the National Academy of Sciences.

Text: Topi Pigula