Výročí 23. listopadu 1889 – v Americe se rozezní první jukebox na světě

Jukebox je zjednodušeně řečeno poloautomatický přístroj, který přehrává vybranou hudbu. Posluchač do jeho nitra vhodí mince a poté si vybere určitou skladbu. Běžné jukeboxy vlastní několika tlačítek a abecedu, jejichž kombinací je člověk schopen vybrat požadovanou skladbu. Tradiční hrací skříňky dříve patřily mezi významný zdroj příjmů zejména hudebních vydavatelů. Byly to právě hudební automaty, které se jako první dočkaly nejnovějších písní. Po zaplacení dané částky si mohl každý posluchač vychutnat přesně to, co si přál – okamžitě a bez reklam.

Američané poslouchali první

Zatímco se tradiční „jukeboxová podoba“ v moderním světě jistými kroky vytrácí, slovo „jukebox“ je v mnoha světových končinách stále hojně používáno. Samotný termín se ovšem objevil až během třicátých let minulého století. Dříve se těmto hudebním zařízením říkalo automatické fonografy nebo automatické fonografické mincovny.

Historicky první jukebox byl umístěn 23. listopadu 1889 v Palais Royale Saloon v San Francisku. Instalaci provedli podnikatelé Louis Glass a William Arnold. V té době neměl přístroj žádné zesílení, a tak museli všichni přísedící poslouchat pomocí jedné ze čtyř poslechových trubic. Celé zařízení bylo vtěsnáno do dubové skříně vážící něco málo přes 11 kilogramů. Dodávku energie zajišťovala baterie plná kyseliny sírové, z níž ústily elektrické dráty přímo k motoru. Najednou mohl hrát jeden voskový válec, který bylo nutné ručně měnit. V samých prvopočátcích tedy nebyl hudební výběr kdovíjak pestrý. I přesto byl ale zájem o služby prvních jukeboxů obrovský.

Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a o několik týdnů později umístil Glass do stejného salonu druhou hudební hraní skříňku. Během šesti měsíců první jukeboxy vydělaly přes 1000 dolarů, což byla na tehdejší poměry slušná kopa peněz. Louis Glass vycítil příležitost a v rámci několika měsíců instaloval dalších 13 jukeboxů do barů, restaurací, a dokonce i na palubu trajektu pendlujícího mezi Oaklandem a San Franciskem.

Mincovní patent

První hrací skříňky byly vybaveny mincovním mechanismem, který si nechali oba pánové patentovat. Mincovní stroje mají překvapivě dlouhou historii. První známý výskyt takzvaného „prodejního automatu“ se datuje do 1. století našeho letopočtu. Šlo o důmyslné zařízení starověkých Egypťanů, které svojí protislužbou hasilo vyprahlé krky. Do schránky hodil tehdejší žíznivec žeton, jehož hmotnost tlačila gravitace proti páce. Dvířka se otevřela a začala proudit voda. Novodobé mincovní vynálezy se pak datují na začátek 19. století, kdy si nechal Angličan Percival Everitt patentovat mincovní stroj na vydávání pohlednic. Obdobné mincovní mechanismy začaly brzy nato narůstat.

Modernější a hlasitější

S rostoucí popularitou se hrací skříňky začaly brzy zdokonalovat. V roce 1918 představil Hobart C. Niblack zařízení, které automaticky měnilo písničky. O dekádu později zkombinoval Justus Seeburg elektrostatický reproduktor s nahrávacím zařízením, které poskytovalo výběr z osmi záznamů. Modernější verze jukeboxů nakonec zahrnovaly pokročilý systém s deseti gramofony umístěnými svisle na vřetenu. Posluchač si tak mohl vybrat z téměř jednoho tuctu desek.

Velký zlom nastal v roce 1927, kdy společnost Automated Musical Instruments Inc. (AMI) vyvinula zesilovač. Jukeboxy se staly zase o něco přístupnější, vlivem čehož v polovině padesátých let se jenom na území Spojených států amerických nacházelo přibližně 750 000 jukeboxů. Éře klasických hudebních hrajících skříní ale definitivně odzvonilo s příchodem audiokazet a CD nosičů. Těmto médiím nakonec utnuly tipec MP3 přehrávače a internetové hudební knihovny.

Text: Petr Smejkal