Před 79 lety byl objeven Katyňský masakr. Svět se dozvídá o hromadných vraždách spáchaných sovětskou NKVD

Katyňský masakr a NKVD

Chceme-li hledat počátek některých nacistických a sovětských válečných zločinů, musíme se vrátit před začátek druhé světové války, kdy Německo uzavřelo se Sovětským svazem dohodu o vzájemném neútočení a dopředu si rozdělily oblasti svého zájmu v Evropě. V praxi to mimo jiné znamenalo, že když nacistické Německo napadlo 1. září 1939 Polsko a fakticky tím zahájilo druhou světovou válku, tak podle předchozích dohod obsadil Sovětský svaz 17. září 1939 území na východě Polska.

V sovětském zajetí se tak najednou ocitlo asi 15 000 armádních důstojníků a netrvalo dlouho a ještě k nim přibylo přibližně 10 000 lidí, kteří patřili k polské inteligenci. Zajatci byli deportováni do nuzných zajateckých táborů v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině. Neblahou roli zde sehrála sovětská NKVD v čele s Lavrentijem Berijou. Za zkratkou NKVD se skrývá centrální státní orgán Sovětského svazu, který měl ve své jurisdikci vnitřní bezpečnost, požární ochranu, ostrahu hranic, evidenci obyvatel a správu věznic a pracovních táborů. Tento úřad byl aktivní v letech 1934 až 1946 a později se přetransformoval v Ministerstvo vnitřních záležitostí.

Není tedy divu, že záležitosti všech válečných zajatců a vězňů řešilo právě výše zmíněné NKVD. Zásadní otázkou bylo, co Sovětský svaz udělá se svými zajatci. Zvrácenost celého procesu rozhodování je velmi dobře patrná z likvidačního rozkazu vydaného v roce 1940, na němž jsou podepsáni nejen šéf sovětské NKVD Lavrentij Berija, ale třeba i Stalin, sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov a řada dalších vysoce postavených sovětských funkcionářů. Jako oficiální důvod k likvidaci „prominentních válečných zajatců“ je uvedeno že „nepřátelsky smýšlejí vůči SSSR a komunismu, že mají nepřátelský postoj k SSSR a je tedy nevhodné, aby se vrátili domů“.

Kolotoč hromadného vraždění se odehrával hlavně v Katyni, Kalininu a Charkově. Předpokládá se, že v letech 1940 až 1941 bylo zavražděno asi 15 000 důstojníků polské armády a přibližně 10 000 vzdělaných Poláků. Mezi zavražděnými byli například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy.

Katyňský masakr a propaganda

Když se v roce 1941 rozhořely boje Velké vlastenecké války, snažila se polská exilová vláda dojednat propuštění svých občanů vězněných v SSSR, u nichž se dalo předpokládat, že jsou stále naživu. Stalin zpočátku tvrdil, že tito „důstojníci využili zmatku a uprchli a že o jejich osudu nic neví“.

Rétorika sovětské propagandy se změnila až když německá armáda v roce 1943 objevila u Katyně masové hroby. Rázem začaly horečně pracovat jak německé, tak i sovětské propagandistické týmy. Sovětský svaz obratem obvinil nacistické Německo z masové vraždy nevinných polských důstojníků. Ještě během Norimberského procesu byla snaha svalit vinu na poražené Německo. Nicméně důkazy o vině jasně směřovaly k nejvyššímu sovětskému vedení. Oficiálního přiznání viny se Polsko společně s celým světem dočkalo v roce 1990 z úst Michaila Gorbačova. Do té doby Sovětský svaz svou vinu zarputile odmítal.

Vyrovnání se s vlastní historií trvá vždy velmi dlouho a pro Rusko to platí dvojnásob. Teprve na konci dubna 2010 vydal ruský prezident Medveděv příkaz ke zveřejnění všech elektronických kopií příslušných dokumentů a je možné do nich nahlédnout na stránkách Federální archivní agentury. Ruská Státní duma schválila v listopadu 2010 rezoluci, která konečně označila Katyňský masakr za zločin, jenž byl spáchán na přímý rozkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů. Ruský prezident Dmitrij Medveděv tuto situaci komentoval slovy: "Odpovědnost za tento zločin nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Snahy o nějaké jiné verze se neopírají ani o historické dokumenty, ani o morální důvody."