Před 706 lety se narodil Karel IV. Víte, kdo ho poprvé nazval Otcem vlasti?

Vzdělaný muž a král jak má být

Petr Žitavský ve své kronice uvádí, že se syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny narodil 14. května 1316 brzy ráno ve Městě pražském. Prvorozený syn Jana Lucemburského byl pokřtěn jako Václav. Jméno Karel přijal až při biřmování. Stalo se tak během jeho studijního a výchovného pobytu ve Francii na dvoře Karla IV. Sličného. Karel IV. ve svém životopise později uvedl:

„… přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém... Tomuto Janovi, českému králi se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav, léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.“

Karel IV: se nejspíš narodil v domě U Štupartů, jenž stál nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl totiž v té době stále neobyvatelný. Dětství neměl vůbec jednoduché a trávil je v odloučení od své matky v jakémsi domácím vězení na hradě Loket. Setkal se s ní jen krátce na jaře roku 1323 před svým odjezdem do Francie.

Kdo dnes mluví pěti jazyky?

Na francouzském dvoře se budoucímu českému králi dostalo vybraného vychování a prvotřídního vzdělání. Karel vládl celkem pěti jazyky. Jako malý chlapec byl zasnouben a posléze i oženěn s Markétou, sestřenicí francouzského krále, známou také jako Blanka z Valois. Po svatbě žili dětští manželé odděleně a Karel IV. se plně věnoval studiu. Základem se mu stala výuka latiny, francouzštiny a scholastické teologie. Karel se později přemístil do Paříže, kde mimo jiné navštěvoval i pařížskou univerzitu. Jedním z jeho učitelů byl i Pierre de Rosieres, jehož historie zná jako papeže Klementa VI. Pobyt na francouzském královském dvoře Karla velmi ovlivnil a inspiroval. Můžeme říci, že stojí za jeho celoživotní snahou budování centralistické monarchie podle francouzského vzoru.

Italské angažmá a návrat do Čech

V roce 1330 na přání otce Jana Lucemburského odcestoval společně s manželkou Blankou do Lucemburku. Otec mu svěřil správu svého panství v severní Itálii. Situace zde byla značně nepřehledná a pro Karla vyloženě nebezpečná. Ve městě Pavia bylo např. celé jeho družině podáno otrávené jídlo. Karlovi zachránila život jeho zbožnost a potřeba se před návštěvou kostela postit. Italská města se nakonec spojila a 25. listopadu 1332 se pod hradem San Felice odehrála bitva, v níž Karel zaznamenal důležité vítězství a byl společně s řadou svých spolubojovníků pasován na rytíře. I přes toto vítězství postupně moc Lucemburků v severní Itálii slábla.

Hranice českých zemí překročil Karel se svou družinou v říjnu 1333. Jeho první zastávkou na daleké cestě se stal Zbraslavský klášter. Své bezprostřední dojmy zaznamenal do svého autobiografického životopisu:

„… A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech... Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan.“

Karlovy první měsíce v Čechách musely být velmi krušné. Jeho otec mu nedal žádných pravomocí. Teprve později byl Karel alespoň symbolicky jmenován moravským markrabětem. Následně začal vykupovat ze zástavy královské hrady Křivoklát, Týřov, Veveří a řadu dalších. Musel také splácet dluhy svého otce Jana Lucemburského. Důležitá byla pro něj i rekonstrukce Pražského hradu. Jeho žena Blanka s početným doprovodem přijela do Prahy 12. června 1334. Počáteční rozpaky české šlechty popsal Petr Žitavský ve své kronice: „Za velikou obtíž pokládáme, že sama mluví jen francouzským jazykem ... (ale) začíná se učit jazyku německému a více se v něm cvičívá než v jazyce českém; neboť se skoro ve všech městech království a před králem obecněji užívá v této době jazyka německého než českého.“

Karel se projevoval jako velmi schopný hospodář a i když měl nemalé spory se svým otcem a musel před ním uprchnout do Tyrol, nakonec Jan Lucemburský informoval českou šlechtu, zástupce církve a měst 11. června 1341 na slavnostním zasedání Českého zemského sněmu o svém přání, aby se jeho syn Karel stal po jeho smrti českým králem. Spory otce a syna přetrvávaly a jejich neshody musel mírnit i nově zvolený papež Klement VI. Otec a syn pak 21. listopadu 1344 společně položili základní kámen svatovítské katedrály.

Cesta k císařské koruně

Novým římským králem byl Karel zvolen 11. července 1346 na sněmu ve městě Rhens. Francie byla v té době napadena anglickým králem Eduardem III. a Jan Lucemburský i jeho syn Karel přispěchali svému odvěkému spojenci na pomoc. Rozhodující bitva se odehrála 26. srpna 1346 u Kresčaku. Tato bitva skončila porážkou Francie a smrtí Jana Lucemburského. Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile Karlovu účast v bitvě popisuje následujícími slovy: „Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo.“ Po smrti otce se Karel stal králem českým a římskoněmeckým.

Začátky Karlovy vlády se nesou v duchu neustálého dokazování vladařských a diplomatických kvalit. V opozici byla nejen řada českých šlechticů a duchovních, ale hlavně císař Ludvík Bavor. Otevřený válečný konflikt s císařem se však nečekaně vyřešil poté, co Karel obdržel zprávu o jeho smrti. Císař Ludvík Bavor zemřel na mozkovou mrtvici během lovu medvědů.

Rok 1348 byl pro české země zvláště významný. Karel IV. vydává 8. března 1348 zakládající listinu Nového Města pražského. Z Prahy se tak stává metropole evropského významu. O měsíc později 7. dubna vydává Karel IV. zakládající listinu vysokého učení v Praze, tzv. Karlovy univerzity. Jednalo se první univerzitu na sever od Alp. Král Karel IV. si uvědomoval význam vzdělanosti svého národa a velmi se snažil o její pozvednutí: „… nemuseli ti, kteří bez přestání lační po plodech věd, v cizině žebrati o almužnu, ale aby nacházeli v království stůl jim k hostině připravený.“ Výstavba hradu Karlštejn byla zahájena 10. června. Hlavním úkolem bylo zřídit důstojné a bezpečné úložiště pro české a říšské korunovační klenoty. Římským císařem byl Karel IV. korunován 25. července 1349.

Závěr života a uznání

V závěru Karlovy vlády došlo k tomu, čeho se obával ze všeho nejvíce – k tzv. papežskému schizmatu. Na papežskému stolci vládli dva papežové, kteří nedokázali uznávat jeden druhého a navzájem se častovali urážkami a obviněními. Karel IV. již nedokázal tuto situaci zdárně vyřešit a vzniklé problémy se projevily zejména za vlády jeho syna Václava.

I za Karlovy vlády byla měna stižena inflací. Jeho poslední výnos z 2. listopadu 1378 se týkal právě české mince, kdy se snažil zvýšit její hodnotu. Ve vyšším věku onemocněl Karel dnou a ta všemožně ztěžovala jeho pohyb. Spekuluje se o tom, že si při pádu poranil krček stehenní hosti a zůstal upoután na lůžko. Navíc onemocněl zápalem plic, který byl nejspíš i příčinou jeho skonu 29. listopadu 1378.

Málokterému panovníkovi se za jeho života dostávalo takového uznání a úcty jako Karlu IV. Jeho tělo bylo balzamováno a následně vystaveno 11 dní na Pražském hradě na katafalku. I následující dny bylo jeho tělo přenášeno ve velkolepém průvodu na další významná místa v Praze. Jeden z přihlížejících kronikářů uvedl, že průvod čítající na 7000 účastníků dosahoval ze Starého Města pražského až na Vyšehrad.

Označení „Otec vlasti“ pochází z pohřební řeči jeho přítele Vojtěcha Raňkova z Ježova, jenž působil jako profesor na pařížské Sorbonně. Karel IV. je pochován v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Bezesporu byl nejvýznamnějším panovníkem naší historie a ne nadarmo v roce 2005 s přehledem zvítězil v anketě Největší Čech poté, co byla „zablokována“ účast Járy Cimrmana.