Výročí: 29. července 1883 se narodil Benito Mussolini. Italský diktátor skončil pověšený na čerpací stanici

Násilník už odmala

V Predappi, městysu se současnými zhruba 6346 obyvateli nacházejícím se v italském regionu Emilia-Romagna, se 29. července 1883 rozezněl dětský pláč. „Máte kluka,“ uslyšela maminka Rosa (za svobodna) Maltoni, povoláním učitelka, a v jejím náručí spočinul budoucí vládce Itálie – Benito Mussolini. Mimochodem jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze.

Benito Mussolini byl již jako dítě velmi vzpurný a nezvladatelný, což se projevovalo především ve škole. Napadal spolužáky nejen pěstmi, ale i nožem, a navíc i házel kameny po učitelích. Do svých 26 let byl za násilnosti šestkrát uvězněn a po dokončení studií čelil dokonce několika sexuálním skandálům. Matka, která zemřela v jeho 12 letech, v rodině velmi chyběla.

Kdyby neopustila svět a malého Benita tak záhy, mohla se historie Itálie i Evropy vyvíjet jiným směrem. Ale dost spekulací. Jeho vzpurnost a nezvladatelnost byla spoluvytvářena tvrdostí jeho otce, který po něm chtěl převzetí kovářského řemesla a taktéž mu předával komunistické myšlenky. Obojí se Mussolinimu nelíbilo, a když přišlo na vojenskou povinnost, tak raději v roce 1902 uprchl do Švýcarska. Narukovat nakonec musel – 1. světová válka chtěla jak hrdiny, tak „kanónenfutr“.

Mussoliniho pochod do Říma

V Itálii, která se po válce nacházela v naprostém chaosu, vznikalo ideální podhoubí pro růst a bujení fašistických myšlenek. Už samotné sjednocení rozdrobených států na Apeninském poloostrově v 19. století zabralo téměř padesát let. Po válce nejednotnému království chyběl tvrdý vůdce. To byla pro Mussoliniho a jeho fašistickou stranu velká příležitost.

Není se čemu divit, Evropa byla po válečném konfliktu značně v úpadku, čehož využili jak Hitler, tak i Stalin. Mussolini ze svojí organizace Fasci di Combattimento vytvořil Národní fašistickou stranu, jež se ostře vyhrazovala proti pacifistické politice italských socialistů. Podobně jako měl Hitler své SA a následně SS, tak i Mussolini, který Hitlera obdivoval, si zřídil „ozbrojenou pěst“ – Černé košile, což bylo militarizované křídlo fašistické strany. Měly za úkol zastrašovat politické protivníky a také se jim povedlo v roce 1920 vyprovokovat generální stávku dělníků.

Ke státnímu převratu došlo v období od 27. do 29. října 1922. Mussolini se rozhodl kompletně ovládnout parlament a vytvořit pod svým vedením nový stát. Se svými militarizovanými jednotkami vpochodoval do Říma, aby urychlil proces eliminace konkurentů v parlamentu. Celou dobu prohlašoval, že chce svrhnout vládu násilím, což extrémně zneklidnilo italského krále Viktora Emanuela III. Strach z občanské války ho donutil předat moc do rukou Mussoliniho. I přes veškeré tyto události se k moci nedostal vlastně násilím, ale v souladu se Statuto Albertino, italskou konstitucí vzniklou při sjednocení Itálie v roce 1848. Panovník i členové parlamentu si mysleli, že se po předání moci situace uklidní. Doufali, že budou moci s Mussolinim manipulovat. Málokdo tehdy čekal, že upevní svou moc a již v roce 1925 se stane mocným diktátorem.

Konec na šibenici

Po vypuknutí 2. světové války se Itálie stala logickým spojencem Německa, ovšem ve válečných konfliktech moc neprospívala a nezískávala bez pomoci Hitlerových vojsk žádná území. V roce 1943 začali spojenci vývoj války otáčet a v červenci chystali invazi na Sicílii. Celkově slabé Mussoliniho vedení v této době vedlo k jeho svržení z vládnoucího postu. Už nebyl tak silný, jako když se snažil dostat k moci.

Na rozkaz krále byl dokonce zatčen. Po úspěšném únosu německým komandem (osvobození je dodnes dáváno za příklad dobře provedené akce speciálních jednotek) se stal loutkou samotného Hitlera coby hlava „Republiky Saló” v severní Itálii. Odsuny židů do exterminačních táborů a esesácký hon na kohokoliv, na koho padlo jakékoliv podezření, z Mussoliniho udělali nenáviděného muže.

Ke konci války se pokusil utéct do Švýcarska. Walter Audisio dne 28. dubna 1945 vtrhl do Mussoliniho ložnice v selském stavení u Bonzaniga s tím, že mu chce pomoci utéct. Ve skutečnosti to byl komunistický partyzán a pouze ho potřeboval vylákat ven. Odjeli společně autem k vile Belmonte, kde byl i se svojí milenkou údajně pěti partyzány zastřelen. Jejich mrtvá těla byla společně s dalšími fašistickými vůdci demonstrativně pověšena na nosnících rozbombardované čerpací stanice Esso na náměstí Piazza Loreto v Miláně. Dav mrtvolu svého kdysi milovaného vůdce značně znetvořil.