Nejzajímavější neznámé úkazy na obloze, které může najít každý z vás

Čas od času proběhne masovými médii zpráva o takovém nebo onakém zatmění nebo o meteorickém roji. Jenže zatmění Slunce či Měsíce je z našich zeměpisných šířek pozorovatelné jen zřídka. Je na obloze kromě hvězd, planet a Měsíce něco okem viditelného a přitom ne tolik vzácného jako zatmění? Samozřejmě!

V průběhu noci se na obloze často vystřídá celá plejáda úkazů, kterým málokdy věnujeme pozornost. Co potřebujete k tomu, abyste je spatřili? Vůbec nic, snad jen mimoměstskou oblohu, nízký horizont a bystré oko. Pomůže i digitální fotoaparát s možností manuálního nastavení. Co je na tomto přehledu nejlepší? Všechny úkazy lze spatřit z České republiky (i když ne tak excelentně jako na ilustračních fotkách).

Venušin pás

Po západu Slunce nebo těsně před ním se obloha zbarví dorůžova… ale přesně na opačné straně, než byste to čekali. Může za to Slunce. Sice už je pod obzorem, ale na atmosféře se nadále odráží jeho světlo. Venušin pás je těsně nad obzorem zpravidla oddělen tmavou plochou. Můžete jej snadno pozorovat při jasných večerech, kdy máte volný výhled na východní obzor, nad kterým se objeví nejintenzivněji. Pokud se nenacházíte v prostředí s čistým vzduchem, nečekejte velkou explozi barev. K zachycení růžového akcentu může pomoci třeba digitální fotoaparát.

Stín Země

Ve chvíli, kdy Slunce mizí pod obzor, vrhá Země samotná stín na atmosféru. Právě tento tmavý pruh oblohy odděluje Venušin pás od horizontu. Jak Slunce mizí pod horizont na opačné straně, Venušin pás slábne a tmavý pruh reprezentující stín Země se časem rozlije po celé obloze a nastolí noc. Po krátký moment tak můžete koukat na to, jak se vaše maličkost spolu s celou planetou odráží na pro nás vitální vrstvě atmosféry. Podobně jako v případě Venušina pásu to chce bezmračný večer a výhled na východní (pokud pozorujete ráno, tak na západní) obzor. Pokud pod narůžovělým pásem spatříte tmavý pruh, je to přesně to, co hledáte.

Narůžovělý Venušin pás nad horizontem a pod ním tmavý stín Země. Panorama caldery Las Cañadas, Tenerife, Kanárské ostrovy. Foto Petr Horálek

Zodiakální světlo

Zodiakální světlo patří ke klenotům večerní oblohy, pro které musíte vyjet mimo město. Tam, kde je obloha velmi tmavá, se po západu Slunce zjeví slabý kužel bílého světla nad západním obzorem. V našich zeměpisných šířkách taková situace nastává zejména v jarních měsících, kdy je kužel zodiakálního světla téměř kolmý na horizont. Zodiakální světlo opisuje směr ekliptiky čili zodiaku (míří do zvířetníkových souhvězdí). Jedná se o světlo rozptýlené na prachu, který se soustřeďuje v rovině sluneční soustavy. Pro jeho pozorování je prakticky nutné mít měsíc v novu, neboť se jedná o velmi slabé záření.

Jedná se sice o slabý efekt, ale v nedávné době byli vědci schopni detekovat zodiakální světlo na exoplanetě. Je to jakýsi němý svědek toho, že planetární soustavy ve vesmíru se zformovaly velmi podobně jako naše sluneční soustava.

Takřka extrémní případ zodiakálního světla protínajícího Mléčnou dráhu, pozorovaného na jedné z nejtmavších obloh na Zemi. Jasný objekt odrážející se na hladině oceánu je Venuše. Vrchol Roque de Los Muchachos, La Palma, Kanárské ostrovy. Foto Petr Horálek

Protisvit

Protisvit je často znám pod německým pojmenováním Gegenschein. Zatímco zodiakální světlo lze spatřit okem, protisvit je skutečným pozorovatelským oříškem. Jedná se vlastně o zjasněnou součást zodiakálního světla, přesně v místě naproti Slunci (zodiakální světlo se teoreticky táhne celou oblohou). Stejně jako v případě zodiakálního světla se jedná o světlo rozptýlené na prachových částicích. Zjasnění nastává díky tomu, že každá z prachových částic je v jakémsi ‘úplňku’ vůči nám, a odráží tak nejvíc slunečního světla. Za protisvitem už se vyplatí cestovat do některé z oblastí tmavé oblohy. Nejlépe se protisvit pozoruje na jaře a na podzim, jinak se ztrácí v Mléčné dráze, která jej přesvětluje.

Difuzní bílé světlo uprostřed snímku reprezentuje protisvit. Pro jeho pozorování to chce skutečně tmavou oblohu. Pozorováno z Austrálie, v souhvězdí Býka. Foto Petr Horálek

Noční svítící oblaka

Za pozdního soumraku nebo brzy před východem Slunce lze na obloze občas spatřit bělavá vlákna. Nejsou to žádné cirry, jsou to noční svítící oblaka. Často jsou pozorovatelná od 50. do 70. rovnoběžky, ale setkáváme se s nimi poměrně často i u nás. Jedná se o nejvyšší vrstvu mraků, nacházející se až v mezosféře (okolo 70 km nad zemským povrchem). Normální oblaka, která běžně pozorujeme, jsou mnohem níže, v troposféře. Noční svítící oblaka jsou přes den natolik slabá, že je nemůžeme okem vidět. Nicméně když je Slunce nízko pod horizontem, nasvětlí zespodu mraky ve vysokých vrstvách atmosféry a nám se najednou prokreslí jejich jemná struktura nad obzorem.

Zajímavostí je, že první pozorování nočních svítících oblak se datuje do roku 1885, dva roky po výbuchu sopky Krakatoa, která po určitou dobu drasticky ovlivnila počasí na Zemi. Existují teorie, že výskyt nočních svítících oblak je spojen právě s klimatickými změnami. Je totiž krajně podezřelé, že by si žádná starověká kultura nočních oblak nevšimla.

Noční svítící oblaka z Onřejova u Prahy. Foto Petr Horálek

Světelné záření atmosféry

Známé také jako airglow. Pro airglow musíte najít místo s velmi tmavou oblohou. Jakmile víte, že ve směru pozorování není žádné velké město nebo vesnice, zjistíte, že nad horizontem se objevuje slabá záře. Pokud ji zachytíte na fotoaparát, uvidíte, že má zelené a červené tóny. Opravdu se nejedná o světelné znečištění, ale o přirozené záření zemské atmosféry. Můžou za něj nejvyšší vrsty atmosféry přes den ionizované slunečním zářením. Nastává zde rekombinace (spojování) iontů za uvolnění fotonů, a přesně to je záře, kterou můžeme pozorovat.

Airglow je pěkně nepříjemný zejména pro astronomy, protože i na sebelepších pozorovacích místech zhoršuje kvalitu obrazu oblohy. Přesně z toho důvodu je dobré mít dalekohledy na oběžné dráze, nad atmosférou.

Pravé straně horizontu sice dominuje město, ale nadmořská výška v tomto případě pomohla a dala prostor neskutečně bohaté noční obloze. Nazelenalý a načervenalý nádech nad obzorem je světelné záření atmosféry, ve kterém se na levé straně snímku utápí Mléčná dráha a na pravé slabý protisvit. Mezi ně je vetknuta galaxie v Andromedě a galaxie M33. Bystrý pozorovatel by našel i několik mlhovin a hvězdokup. Roque de Los Muchachos, La Palma, Kanárské ostrovy. Foto Petr Horálek

Jana Poledniková

Podařilo se i vám někdy pořídit snímek zajímavého nebeského úkazu?