Před katastrofou raketoplánu Challenger přicházela varování. Klíčový inženýr souhlas ke startu nedal

Živý přenos sledovaly miliony lidí a Američané nevěřili svým očím, když oblohu protnul hrozivý sloupec bílého dýmu a sedm astronautů včetně středoškolské učitelky se bezmocně řítilo z výšky 20 km směrem k hladině oceánu. Podle použitých kyslíkových přístrojů a přepínačů přepnutých do polohy pro manuální řízení byla posádka naživu ještě nejméně dvě minuty od výbuchu, dokud se jejich kabina padající rychlostí 330 km/h neroztříštila o vodní hladinu.

Faktor nízké teploty

K tragické nehodě z 28. ledna 1986 ale vůbec nemuselo dojít. Podle dokumentu Katastrofa na spadnutí, který běží každou středu večer na Prima ZOOM, si inženýři zkoumající raketoplán a pomocné rakety po návratu z vesmíru už několik měsíců před katastrofou všimli narušení u některých „O“ kroužků a zlověstných černých sazí kolem nich svědčících o průniku plynů skrze spoj. Během posledního roku existence raketoplánu došlo k průniku dokonce u pěti ze sedmi letů.

Testy prokázaly, že na vině jsou fyzikální vlastnosti pryžových těsnicích kroužků, které se při nízkých teplotách deformovaly. Technici dokonce nedoporučovali starty při teplotě nižší než 11,6 °C. „Inženýři prohlásili, že si zahráváme s ohněm. Přebíháme dálnici v dopravní špičce se zavázanýma očima a můžeme přijít o některou z posádek,“ potvrdil bývalý zaměstnanec NASA David Baker. Technici navrhli úpravu pomocných raket tak, aby byly lehčí a riziko selhání „O“ kroužku nižší. Odpověď NASA ale byla negativní.

Nebezpečí skupinového myšlení

Neschopnost zabránit startu Challengeru se stala případovou studií pro nebezpečí skupinového myšlení, podceňování rizika, upřednostňování snižování nákladů a dodržování termínů před bezpečností.

„Lidé by měli umět dobře zvážit svoje rozhodnutí – a někdy je opravdu těžké se rozhodnout. Nikdo si nemůže být jistý, že učinil dobré rozhodnutí, dokud nevyzkouší všechny nástroje, které má k dispozici. Nejlepším dostupným nástrojem je inteligence lidí, s nimiž spolupracuje. A pokud nevytvoří prostředí, v němž se tito lidé cítí dobře a nebojí se vyslovit své námitky a obavy, připraví se o ty nejcennější údaje, které mu mohou pomoci,“ shrnul poučení z katastrofy raketoplánu Challenger Allan McDonald, který zastupoval firmu Morton Thiokol dodávající NASA pomocné rakety.

Sám se v kritický den účastnil odpočítávání v řídícím středisku, odmítl ale podepsat souhlas se startem. „Jen jsem si myslel, že podstupujeme rizika, která bychom podstupovat neměli,“ komentoval své tehdejší rozhodnutí McDonald v rozhovoru pro National Public Radio.

ZDROJ: National Public Radio