Teroristé, nebo spojenci? Kdo představuje menší zlo ve válce s Kurdy, která má už teď jednoho vítěze?

„Nepomohli nám ve druhé světové, nepomohli nám v Normandii.“

Těmito slovy se pokusil americký prezident Donald Trump minulý týden obhájit rozhodnutí stáhnout americké vojáky ze Sýrie a oslabit tak předchozí kurdské spojence v boji proti Islámskému státu (IS). Bizarní argument nedává smysl nejen z historického hlediska, kdy národ Kurdů obývající území Kurdistánu neměl během druhé světové války žádný oficiální úřad v ani jedné z pěti zemí – Irán, Irák, Sýrie, Turecko a Arménie –, skrz které se oblast rozléhá, takže neexistující stát Kurdů ani oficiálně nemohl vstoupit do války, on totiž nedává smysl ani v kontextu nedávného dění.

Jak potvrdil stanici CNN Bryan Gibson, expert přes Kurdy a profesor historie na Hawaii Pacific University, Spojené státy nikdy nepožádaly Kurdy o pomoc ve druhé světové. Požádaly je však o pomoc v mnoha dalších krizích a Kurdové pokaždé odpověděli. Každý americký prezident počínaje Georgem H. W. Bushem a konče Barackem Obamou, žádal od Kurdů asistenci v bojích na Blízkém východě. Pomoc vždy přišla.

V posledním konfliktu Syrské demokratické síly (SDF), vojenská aliance vedená Kurdy, čítající arabské, asyrské, arménské a turkmenské milice, ještě společně s americkými, britskými a francouzskými speciálními jednotkami porazily IS a v březnu tohoto roku osvobodily východní Sýrii. Při válce zemřelo okolo 11 tisíc vojáků SDF. Namítat, že Kurdové Američanům nepomohli v Normandii, je v tomhle světle spíš provokace a urážka.

Bojujeme s teroristy, tvrdí Turecko

Oficiálně zahájilo Turecko ofenzivu na severu Sýrie proto, aby zničilo kurdské „teroristy“ a přesídlilo jeden až dva miliony syrských uprchlíků do nově vzniklé zóny „bezpečí“, která by měla být zhruba 500 km dlouhá a zasahovat asi 32 km do vnitrozemí.

Neoficiálně chce turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan oslabit nezávislý stát Kurdů, který na tamějším území vznikl po porážce IS. Kurdové už desetiletí usilují (v minulosti často i násilně, proto nálepka teroristů) o odtržení a založení samostatného státu, což je pro Turecko dlouhodobě nepřípustné.

Proti tureckým silám, které disponují nejen početní, ale i technologickou převahou, tak nyní stojí oslabené jednotky SDF a taky Lidové obranné jednotky (YPG), které jsou však ještě méně početné a hůře vybavené. Syrští Kurdové tak de facto nemají příliš velkou šanci na zastavení turecké ofenzivy a jediné, co mohou, je ji zbrzdit.

Boje přitom pokračovaly i přesto, že zbytek světa Erdoganovu akci téměř jednohlasně odsoudil. Evropská unie odmítá financovat přesídlování uprchlíků a státy NATO zase varují tureckého prezidenta před tím, že jeho ofenziva může vést k návratu a obnovení IS. Útok neschvalují podle Trumpa ani Spojené státy, dokonce zvažují proti Turecku ekonomické sankce, je to přitom ale právě on, kdo po jednom telefonátu s tureckým prezidentem rozhodl stáhnout posledních tisíc vojáků z kurdského území. Existuje však jedna země, která může díky současnému dění jenom posílit.

This map by Turkish journalist @Ozkok_A reveals what #Turkey's safe zone in northern #Syria might look like, if Ankara's military campaign against the #YPG makes its desired progress. pic.twitter.com/RcZN18hLif

— Samuel Ramani (@SamRamani2) August 6, 2019

Asad, Putin a ti nejhorší z nejhorších

Přestože se může zdát situace v Sýrii nepřehledná, není zase tak těžké se dovtípit, kdo z ní těží nejvíc. Nejprve je tu syrský režim prezidenta Bašára al-Asada. Syřané po pádu IS a odchodu Američanů přebírají kontrolu nad územími, která byla dlouhé roky mimo jejich kontrolu. Bez možnosti velkého výběru pak musely kurdské síly rychle uzavřít příměří se Syřany, kteří jim nyní jedou na pomoc v boji proti Turkům. Je tak klidně možné, že zhruba šedesátitisícová armáda, na kterou Američané vynaložili stovky milionů dolarů, aby ji vycvičili, ozbrojili a zásobovali, se nyní zařadí pod syrské vojenské síly.

Dalším, komu prezident Trump k nemilosti demokratů i vlastní republikánské strany svým rozhodnutím stáhnout americké síly ze Sýrie pomohl, je Putin. Zatímco se totiž Američané stahují, Rusko – spojenec Asadova režimu – směle posiluje svůj vliv, dále rozděluje znepřátelené frakce, uzavírá dohody a pomáhá Asadovi v postupu. Z Ruska se tak v regionu po několika letech rázem stává někdo, s kým se vyplatí udržovat vřelé vztahy. Když však odložíme politiku stranou, celý konflikt představuje ještě jedno, velmi reálné a velmi nebezpečné riziko. Osvobození skutečných teroristů.

Obava nejen lídrů NATO, ale v podstatě všech, jejichž životy byly za poslední dekádu ovlivněny terorismem nejen doma, ale i v zahraničí. Zatímco se totiž aliance Kurdů a Syřanů soustředí na obranu před Turky, stovky zajatých členů IS stále zůstávají zadržených v táborech na severu Sýrie. Nejsou tam však sami. V zajateckých táborech jsou rovněž desítky tisíc mužů, žen a dětí, z drtivé většiny zradikalizovaných v důsledku přísné islámské ideologie. Většina z nich má dokonce i evropské pasy. Právě tito vězni nyní čekají na vhodnou příležitost k úniku. Co se s nimi stane, jestli se jim to podaří? To už je otázka, na kterou si chce odpovědět jen málokdo.

Spojeným státům se nicméně podařilo čerstvě vyjednat alespoň krátkodobé pětidenní příměří, které by mělo dát možnost stáhnout se nejen zbylým civilistům v oblasti, ale také zbytku amerických sil, a rovněž šanci přesunout ty nejnebezpečnější vězně do oblastí, kde zůstanou nadále pod zajištěným dohledem. Podmínkou je ale i odsun Kurdů mimo výše zmíněnou 32 kilometrovou oblast od hranic, což někteří chápou jako další zradu Kurdů ze strany USA. Dohodu stvrdili viceprezident Mike Pence a turecký prezident Erdoğan ve čtvrtek v Ankaře.

Text: Ondřej Mrázek