Tajná zbraň Tokia: Japonská obří ponorka měla útočit biologickými zbraněmi na USA

Když se ještě za války američtí vědci snažili prolomit tajemství atomu a nacisté vypouštěli balistické rakety V-2, které dopadaly na města vzdálená stovky kilometrů, pracovalo i Japonsko na své zbrani hromadného ničení. Nesla název I-400 a šlo o obří ponorku se třemi bombardéry na palubě, které mohly nést biologické zbraně. Byla určená k bombardování amerických měst s cílem donutit Spojené státy ke kapitulaci.

Na jaře roku 1946, osm měsíců po konci druhé světové války, Spojené státy učinily rozhodnutí na nejvyšších vládních úrovních. Jeden z nejvyspělejších japonských zbraňových systémů byl potopen na oceánské dno ve snaze zabránit tomu, aby padl do rukou Sovětského svazu.

Tajný japonský program s označením I-400 byla ponorka schopná urazit až 50 000 kilometrů. Japonci by díky tomu mohli zaútočit kdekoliv na světě. Už od japonského útoku na americkou vojenskou základnu v Pearl Harboru 7. prosince 1941 totiž japonský admirál Isoroku Jamamoto zoufale hledal způsob, jak přenést válku do USA, přestože byly vzdálené tisíce kilometrů od pacifických bojišť.

Založíme požáry

Nejprve se inspiroval německými ponorkami operujícími u pobřeží Jižní Ameriky a vyslal ponorku ke kalifornské Santa Barbaře, kde měla zaútočit na ropnou rafinérii. Útok způsobil jen malou škodu, ale zasel strach z hrozící japonské invaze po celém západním pobřeží. Druhý den pobřežní dělostřelectvo vypálilo kolem 1400 granátů na něco, co považovalo za nepřátelská letadla. Žádné cíle ale nebyly nikdy potvrzeny.

Aby Jamamoto získal dostatečnou palebnou sílu a přitom využil potenciálu ponorky, rozhodl se zkombinovat ponorku s letadlovou lodí. Vytvořil tak superzbraň, kterou Japonsko potřebovalo, aby dokázalo zvrátit dosavadní průběh války.

Jamamoto nařídil další operaci. Tentokrát malé letadlo vypuštěné z ponorky shodilo zápalné bomby nad Oregonem s cílem založit lesní požár. Oheň se sice nerozšířil, ale mise admirála přesvědčila o tom, že ponorka dokáže nepozorovaně proklouznout skrz obranu a zaútočit na nic netušící civilisty. Pokud jediné letadlo z ponorky dokáže způsobit paniku, možná celá letka dokáže srazit Ameriku na kolena.

Projekt I-400

Jamamoto nařídil svým technikům, aby navrhli flotilu podmořských letadlových nosičů schopných nepozorovaně přeplout celý Tichý oceán a následně vypustit letku bombardérů, které by zaútočily na města na západním pobřeží. V budoucnu by tyto ponorky mohly zasáhnout i proti New Yorku nebo Washingtonu na východním pobřeží USA.

Nová ponorka dostala označení I-400. Standardní ponorky měly tenkrát tvar doutníku s válcovým trupem dlouhým až sto metrů. Nikdo ale netušil, jestli konvenční ponorka může unést těžký hangár se třemi letadly na palubě. Aby byla ponorka dostatečně stabilní, přišli japonští inženýři s originálním řešením – místo jednoho válcovitého trupu použijí trupy dva. Stavba gigantické ponorky začala v lednu roku 1943.

Nedostatek oceli a pracovní síly v Japonsku znamenal, že Jamamoto mohl vyrobit pouze 18 ponorek. Každá měla nést až tři bombardéry vyzbrojené jedinou bombou. To znamená, že v každé misi bylo možné shodit maximálně 54 bomb. Přitom za jedinou noc Bitvy o Británii nacisté shodili na Londýn 1400 bomb. Admirál si uvědomoval, že jeho 54 bomb pravděpodobně nezpůsobí takovou škodu v amerických městech, aby narušily morálku veřejnosti. Proto začal zvažovat i další možnosti.

Tajné biologické zbraně

Japonci tedy začali uvažovat o zcela jiném typu bomby. O něčem, co by umožnilo zabít tisíce lidí během jediného náletu a donutit tak Ameriku se vzdát. Volba padla na biologické zbraně.

Japonsko už ukázalo, že je odhodláno takové prostředky použít. Speciální jednotka 731 japonské armády měla na starosti tajný program biologických a chemických zbraní, se kterými Japonci experimentovali na čínských civilistech od 30. let. Vši infikované morem byly vypouštěny na nic netušící vesničany. Další byli infikováni antraxem a cholerou. Ženy a muži byli infikováni pohlavními chorobami. V důsledku těchto hrůzných experimentů zemřelo až 200 000 Číňanů.

Blesk z čistého nebe

V lednu 1943 začalo námořnictvo stavět bombardér určený pro vodotěsný hangár na palubě ponorky. Jmenoval Aiči M6A1 Seiran, což v překladu znamená blesk z čistého nebe.

Seiran měl být důležitým přírůstkem do leteckého arzenálu Japonska. Měl nést 800kilogramovou bombu a motor o výkonu 1400 koní dokázal letadlu dát rychlost téměř 500 kilometrů v hodině. Japonští konstruktéři ale čelili dalšímu problému. Přestože byla ponorka I-400 širší než jakákoliv jiná, letecký hangár na její palubě měl v průměru pouze tři a půl metru.

Konstruktéři tedy navrhli křídla tak, aby se otáčela o 90 stupňů a mohla se pak složit dozadu podél trupu letadla. Ocasní křídlo a horizontální stabilizátory bylo možné také složit a snížit tak výšku letadla. Letadlo by startovalo pomocí katapultu a vracející se Seirany by přistávaly na plovácích na moři, ze kterého měly být vyzvednuty jeřábem zpět na palubu ponorky.

Ale právě když byly všechny technické problémy programu I-400 vyřešeny, utrpělo japonské námořnictvo zničující ztrátu. Spojené státy provedly v dubnu 1943 atentát na admirála Jamamota – jeho letadlo bylo sestřeleno nad Šalamounovými ostrovy.

Těžce vyzbrojený útočník

V prosinci 1944 byla první ponorka I-400 konečně dokončena. O několik měsíců později byla připravena druhá ponorka označená jako I-401. Každá tato superponorka nesla ve svém 31 metrů dlouhém hangáru tři bombardéry. Katapult využívající stlačený vzduch dokázal letadla vystřelit do vzduchu dokonce i na rozbouřeném moři.

Se svou délkou 121 metrů byla ponorka I-400 největší ponorkou na moři. I její výzbroj byla působivá. Na zádi bylo umístěno 140mm dělo – jedno z největších, která kdy byla na ponorce použita. Ponorku chránily čtyři protiletadlové baterie, příď byla vybavena osmi torpédovými komorami.

Mise na poslední chvíli

Ponorky I-400 se svého nasazení nedočkaly. Jamamotův nástupce viceadmirál Džisaburó Ozawa v březnu 1945 uvažoval o použití Seiranů k útoku biologickými zbraněmi proti západnímu pobřeží Spojených států. O měsíc později ale zvítězí rozumnější přístup.

Cílem se měl stát Panamský průplav. Pokud by jej Japonci vyřadili z provozu, musely by americké lodě používat o tisíce kilometrů delší cestu kolem bouřlivého Mysu Horn. Podle plánu by obě existující ponorky I-400 a I-401 přepluly Tichý oceán a v blízkosti Ekvádoru vyslaly svých šest bombardérů s cílem zasáhnout zdymadla v severní části průplavu. Mise ale byla odvolána.

Místo toho dostaly ponorky jiný úkol, a to pokusit v polovině srpna 1945 napadnout americké invazní síly soustředěné na atolu Ulithi v Karolínách. Ponorky sice vypluly, ale mezitím USA napadly Japonsko svou vlastní zbraní hromadného ničení – 6. srpna atomová bomba zničila město Hirošimu a během okamžiku zabila na osmdesát tisíc lidí. Devátého srpna pak byla svržena druhá bomba na Nagasaki, kde zahynulo až čtyřicet tisíc lidí a město se proměnilo v ruiny. O šest dní později 15. srpna se Japonsko vzdalo.

Kapitáni obou ponorek se pokusili vrátit do Japonska tak, aby lodi nepadly Američanům do rukou. Dva americké torpédoborce ale objevily ponorku I-400 28. srpna 300 kilometrů od japonského pobřeží. Ponorka se snažila uniknout, ale pak se bez boje vzdala. O den později byla objevena a zajata také I-401. Obě lodi pak Američané potopili v roce 1946 poblíž Pearl Harboru.

(mih)