Ruské vzdušné miny: nebezpeční a neviditelní zabijáci helikoptér

Apache v plamenech

V Sovětském svazu a později i v Rusku vznikla a vzniká celá řada originálních zbraňových systémů, nad kterými na Západě kroutili hlavou nebo byli překvapeni. Ale ne všechny se v praxi uplatnily.

To se málem stalo i velmi originální a nezvyklé zbrani – mině proti vrtulníkům. Už její pojmenování mírně zavání nesmyslem, vrtulníky přece létají a miny jsou pozemní zbraně. Nesmysl to ovšem není, i když z logiky věci vyplývá, že zde budou určitá omezení.

Koncept protivrtulníkové miny ovšem není novinkou poslední doby, tehdy ještě sovětský státní exportní podnik nabízel už v roce 1990 podobnou zbraň na zbrojní výstavě v Singapuru. V pozdějším chaosu po rozpadu měly zbrojní podniky i ruská armáda co dělat, aby vůbec přežily, natož aby vydávaly peníze na nové projekty.

Jak to funguje?

Ovšem nakonec projekt protivrtulníkové miny nesoucí označení PVU (protivovjertoljotnoje ustrojstvo – protivrtulníkové zařízení) nebo PVM (protivovjertoljotnaja mina – protivrtulníková mina) nezůstal v šuplíku a od roku 1998 se ve vývoji pokračovalo. Ovšem nijak závratnou rychlostí. První prototyp byl sice hotov už za několik měsíců, ale zkoušky, včetně ostrých, trvaly hodně dlouho. Teprve v roce 2010 byla mina PVM opět představena odborné veřejnosti a vývojové práce byly prý ukončeny před dvěma roky. Ruské ministerstvo obrany dokonce objednalo první stovky kusů a jejich dodávky právě běží.

A jak taková mina proti vrtulníkům funguje? Princip je jednoduchý, jde o zbraň, která ničí cíl kinetickou energií masy projektilů vržených proti němu. Mina stojící na zemi pomocí akustických a infračervených senzorů detekuje letící cíl a ve vhodný okamžik vzhůru odpálí smrtící ocelovou smršť. Senzory jsou schopné detekovat cíle podle velikosti až do vzdálenosti něco přes 3 km. Když se cíl přiblíží na 400 až 1000 m, opět v závislosti na jeho charakteru, mina se aktivuje.

A pokud vrtulník nebo třeba bezpilotní letoun vletí do perimetru o poloměru 150 m kolem miny, nemá šanci uniknout. Projektily odpálené rychlostí 3 km/s zasáhnou citlivé části stroje, jako jsou motory, rotor, rotorová hlava, transmise a samozřejmě i trup. Projektily jsou schopné probít pancíř až 12 mm silný na vzdálenost 100 m. Tedy trup bitevních vrtulníků jim může odolat, ale nikoliv už motorové instalace či pohyblivé a nosné části.

Mina PVM ale není všemocná. Výška letu cíle, stejně jako jeho rychlost jsou limitujícími faktory. Nedokáže totiž zasáhnout stroj pohybující se rychlostí přes 360 km/h. Ovšem zásadou pro současné operace bitevních i průzkumných vrtulníků je nelétat výše než 50 m nad zemí, protože nad touto výškou jsou snadnými cíli pro protiletadlové střely. A maximální rychlosti většiny vrtulníků se dnes pohybují kolem 300 km/h. Proto je protivrtulníková mina výborným nástrojem, jak bez nutnosti lidského zásahu chránit přístupové prostory k důležitým objektům či oblastem.

Mina je totiž lehce přenositelná, neboť váží jen 12 kg, funguje autonomně, přičemž může být aktivována i vypnuta dálkově. Navíc je nastavena tak, že ji nespustí například pohyb lesní zvěře, vojáků, nemá na ni vliv změna počasí, padající listí nebo sníh atd. Energii pro senzory i vlastní minu zajišťují baterie, které vydrží až 3 měsíce.