Jak se komunikovalo během první světové války? Pomáhali psi, holubi i vlajky

Možná jste zaslechli o blížícím se filmovém dramatu 1917, které bylo oceněno Zlatým glóbem a stalo se druhým nejúspěšnějším snímkem letošního předávání Oscarů. Promyšlený obraz první světové války od režiséra Sama Mendese pojednává o dvojici vojáků, kteří musejí ve velmi omezeném čase doručit zprávu daleko za nepřátelské linie. V současné době pokročilých komunikačních technologií je taková situace až úsměvná, stojí však za zamyšlení, jaké vlastně byly v období první světové války komunikační možnosti.

Elektřina a rádio místo vlajek

Když Thomas Alva Edison v roce 1879 podal patent na elektrickou žárovku, otevřel tím mimo jiné možnosti, o nichž se armádním generálům do té doby ani nesnilo. Před vynálezem dlouhotrvajícího umělého světla byla válka především denní záležitostí, avšak rozšíření elektřiny do mnoha zemí i konkrétních strojů umožnilo provádět rozsáhlé přesuny jednotek a další složité operace i v noci. Například bitevní lodě mohly pomocí elektrických signálních lamp a světlometů komunikovat s pevninou i ostatními loděmi, navádět torpédoborce ke křižníkům, na něž útočily, či varovat před blížícím se bombardováním z letadel. Dříve byly jedinou možností, jak spolu lodě mohly komunikovat, signální vlajky – a jistě si dokážete představit, o jak náročnou a neflexibilní metodu se jednalo.

Společně se signálními vlajkami se také užíval systém známý jako semafor. S ním přišel Claude Chappe během Velké francouzské revoluce v roce 1792 v podobě rotujících lopatek (jaké třeba známe z větrných elektráren či mlýnů). Podle jejich pozice bylo možné vyhodnotit sdělení, později se systémem inspirovali i američtí vojáci v první světové válce, když specifickými pohyby vlajky udělovali signály. To se nazývalo „wig-wag“ a systém se používal ještě i ve druhé světové válce.

Už před první světovou válkou se používala také rádiová komunikace, především s využitím Morseovy abecedy. Komunikace pomocí hlasu však umožňovala větší rychlost a přesnost sdělení nežli podobné telegrafické systémy. Ve válce však došlo k zásadnímu zlepšení technologie, která už nadále nepotřebovala dráty a kabely – což se v bitevní vřavě a nutnosti varovat například před přítomností bojového plynu ukázalo jako nedocenitelné.

I zvířata pomáhala v komunikaci

V první světové válce však stále hrála důležitou roli i komunikace prostřednictvím zvířat. Britští a francouzští důstojníci používali holuby k předávání zpráv s velitelstvím tak často, že v Británii během války dokonce platil zákon zakazující poštovním holubům jakkoli ubližovat. Ve Skotsku také bylo založeno tréninkové centrum pro psy. Ti byli využíváni především na bojištích, kde představovali menší cíl, ve špatném terénu se dokázali oproti lidem mnohem lépe a rychleji pohybovat. Psi navíc byli cvičeni i k nacházení zraněných vojáků a ke zlepšování morálky těch zdravých. Bez legrace.

Asi nejdál to z válečných zvířat dotáhl Stubby, stafordširský teriér, který se stal hrdinou jedné americké pěší divize. Vojáci ho vzali s sebou na francouzská bojiště původně jen jako maskota, jeho vytříbený čich se však brzy ukázal jako klíčový a dokázal varovat před blížícím se plynovým útokem. Jednou prý dokonce zabránil německému špiónovi ve zkopírování mapy obsahující tajné informace, za což byl oceněn titulem seržant. Až do své smrti v roce 1926 byl Stubby v zámoří celebritou, dokonce se s ním setkalo i několik prezidentů. Takto daleko to dotáhne skutečně jen málokteré zvíře!

Jakkoli se nám výše zmíněné formy komunikace mohou dnes zdát jako přežité, ne nadarmo se první světová válka označovala též jako první moderní válka – premiéru si v ní totiž odbylo velké množství technických inovací. Válka s sebou přináší i určitý rozvoj; jak však ukazuje (nejen) aktuální snímek 1917, tragická negativa zásadně převažují.

Text: MS