Poslední bitva druhé světové války se odehrála mezi plachetnicemi

Druhá světová válka byla obdobím velkého rozmachu vojenských technologií. Námořní frontu s událostmi, jako byla honba za německým bitevníkem Bismarck, poznamenal konec velkých bitevních lodí. Přepadení Pearl Harboru a bitva o Midway naopak ukázaly význam palubního letectva. Proto je podivuhodné, že definitivním střetem celé války byl souboj mezi dvěma plachetnicemi, který si v ničem nezadal s napoleonskou érou vzdálenou století a půl.

Posádka podvraťáků

Psal se 15. srpen 1945, doslova několik hodin po podepsání příměří mezi Spojenci a Japonskem, které znamenalo definitivní konec 2. světové války. V jeho důsledku dostaly roztroušené jednotky rozkaz dostavit se na základny. Pro dvojici amerických zpravodajských důstojníků Livingstona Swentzela a Stuarta Pittmana jako členy nepravidelné americko-čínské jednotky Unit 8 (v rámci společných vojenských zpravodajců SACO), umístěné kdesi na dlouhém pobřeží Číny, to znamenalo dostat se do metropole Šanghaj plavbou podél pobřeží Žlutého moře.

K tomuto účelu zrekvírovali dvojici menších rybářských džunek, jednoduchých plachetnic. Na palubu plavidel se krom Swentzela a Pittmana vešlo ještě osm jejich podřízených, původní rybářská posádka a jeden raketomet typu bazooka. Cesta za mírovým životem zpočátku probíhala bezproblémově – po pěti dnech plavby však hlídka najednou zpozorovala velkou černou džunku vyzbrojenou 75mm houfnicí a s „podezřelým chováním“. Swentzel vydal rozkaz k jejímu pronásledování.

Podezřelá černá džunka skutečně patřila japonské posádce a promptně zahájila na narušitele palbu. Střela zasáhla Swentzelovu „vlajkovou loď“, zabila dva její čínské námořníky a poškodila její kormidlo. Swentzelova plachetnice nebyla nadále schopna efektivního pronásledování. Pittman jako kapitán druhé džunky proto převzal iniciativu…

Manévr, který je dorazil

Zpočátku opětovala Pittmanova posádka palbu kulomety a samopaly Thompson, vzdálenost mezi oběma plavidly se však drakonicky zkracovala. I jeho plachetnice se ocitla pod palbou houfnice, Pittman se ale obratným manévrem kritické salvě vyhnul a dostal se až na 90 metrů od nepřátelské plachetnice, tedy efektivní dostřel jeho bazooky. Stihl z ní vystřelit tři projektily, poslední z nich konečně zasáhl nepřátelskou houfnici a drasticky poškodil černou džunku a její posádku. Stále však nebylo po všem.

Část japonské posádky pomocí špinavého bílého trička kapitulovala, někteří z jejích členů však vytrvale opětovali palbu z ručních zbraní. Pittman se rozhodl celou scénu uzavřít vpravdě historickým manévrem – naloděním na palubu. Vyzbrojeni puškami, samopaly, bajonety a sekáčkem na maso, leč s početně slabší místní posádkou vedl Pittman osobně nalodění na černou džunku. Jeho útok po zpacifikování odporu skončil 43 mrtvými a 39 zajatými členy japonské posádky. Poslední bitva druhé světové války byla u konce.

Příhodu na světlo světa vytáhl humoristický server Cracked. Její autenticitu však potvrzuje původní zdroj v historickém almanachu amerického námořnictva The Official Chronology of the U.S. Navy in World War II (strana 300 a 301). Nelze přitom než souhlasit se shrnutím, že je s podivem, že si události doposud nepovšiml žádný hollywoodský režisér. Aby totiž supermoderní konflikt skončil podobně obskurním, a přitom veskrze heroickým zápasem, totiž zní skoro až příliš dobře.