3. září 2018 06:00

Německo vybírá nástupce stíhacích bombardérů Tornado. Bude jím Typhoon?

Kromě sto třiceti víceúčelových stíhacích letounů Eurofighter Typhoon disponuje německé letectvo stále ještě téměř devadesáti stíhacími bombardéry Tornado.

Tornada zastarávají, kdo bude nástupce?

Ačkoliv se zdá, že přednost nakonec dostane domácí Typhoon před americkým F-35, ve hře je ve skutečnosti mnohem více typů stíhacích letounů.

Stíhací bombardéry nebo chceme-li útočné bojové letouny Panavia Tornado byly a ještě stále jsou navzdory svému stáří ceněné a mezi piloty oblíbené. V mnoha letectvech prošly řadou bojových nasazení a i přes starší konstrukci se zásluhou řady modernizací včetně novějších zbraňových systémů drží v jejich výzbrojích dodnes.

Společný projekt

Vznik projektu Tornado můžeme vysledovat až do druhé poloviny 60. let, kdy se Velká Británie domlouvala s Francií na společném vývoji stíhacího bombardéru s měnitelnou geometrií křídel. Jenže v roce 1967 se Francie rozhodla z budoucího vývoje ustoupit ve prospěch svého letounu Mirage G, kterého nakonec bylo postaveno jen několik kusů. V roce 1968 pak Německo řešilo náhradu letounů Lockheed F-104 Starfighter v rámci programu MRA (Multi Role Aircraft), na kterém participovalo také Nizozemsko, Belgie a Kanada.

Účast některých zemí ovšem neměla dlouhého trvání, a tak o rok později vzniká společné konsorcium Velké Británie, Německa, Itálie a Nizozemí. To sice v roce 1970 z programu odstoupilo, ale to už vzhledem k malému podílu nezabránilo v pokračování vývoje. První prototyp zcela nového letounu Tornado vzlétl v roce 1974. Sériová výroba byla zahájena o pět let později, v roce 1979, přičemž z výrobní linky sjelo celkem 992 letounů. USA se svými stroji zůstaly stranou.

Víceúčelová stíhačka Tornado

Stručně lze Tornado charakterizovat jako dvoumotorový bojový letoun s hornoplošným uspořádáním křídel. Dvojice pohonných jednotek o tahu 43,8 kN bez nebo až 76,8 kN s přídavným spalováním umožňuje dosáhnout zásluhou měnitelné geometrie křídel maximální rychlosti M = 2,2 ve výšce i nadzvukové rychlosti těsně nad hladinou moře.

Historicky vznikly celkem tři základní varianty letounu: útočné Tornado IDS, průzkumné ECR a také záchytné stíhací Tornado ADV určené původně proti sovětským bombardérům. Co se týče výzbroje, můžeme hovořit o celém spektru řízené i neřízené munice od pum přes řízené střely určené proti pozemním a pochopitelně i vzdušným cílům.

Stále ve velkých počtech

V současnosti jsou letouny Tornado ve výzbroji sice jen čtyř letectev, ale v poměrně velkých počtech. Dosud nejvíce letounů Tornado, alespoň papírově, provozuje právě německé letectvo Luftwaffe. Hned za ním následuje Saúdská Arábie s celkem 72 a Itálie s 60 stroji.

Britské letectvo RAF oproti tomu aktivně provozuje jen 25 z celkových 142 vlastních letounů Tornado ve variantě GR4. Už na začátek následujícího roku je ale naplánováno jejich vyřazení a nahrazení stíhacími letouny Eurofighter Typhoon, které kvůli tomu podstupují modernizaci s ohledem na rozšíření schopností útoků na pozemní cíle obnášející podporu řízených střel Storm Shadow a Brimstone.

Tornado v německém letectvu

Alespoň tabulkově největším provozovatelem tak zůstane německé letectvo. To má ve svém inventáři 87 letounů ve víceúčelové útočné variantě IDS a také ještě 28 letounů ve variantě ECR určené k průzkumu a elektronickému boji, jejichž úkolem je s tím spojené potlačování nepřátelské protiletadlové obrany.

Počty letounů schopných bojového nasazení jsou na druhou stranu kvůli zastarávání a nedostatkovosti náhradních dílů podstatně nižší. Už před třemi roky informovala média dokonce o tom, že nasazení je schopná zhruba třetina z nich. Jakým směrem se situace v případě letounů Tornado změnila, není přesně známo. Vzhledem k údajným podobným problémům i u novějších Typhoonů a obecně nedostatku prostředků pro letectvo, ale zřejmě ne tím správným směrem.

Přesto zůstávají letouny Tornado v Německu ceněné i nepostradatelné zároveň. Na rozdíl od Velké Británie totiž Typhoony v německém letectvu nemají prozatím takové schopnosti směrem k útokům na pozemní cíle a jsou zaměřené především pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády. Přesto nyní dochází k určitému posunu, kdy se vybrané letky cvičí s laserem naváděnými pumami a do výzbroje se dostaly i podzvukové střely s plochou dráhou TAURUS KEPD 350 s údajným doletem přes 500 km.

F-35 nebo Typhoon

Dlouhou dobu se náhrada za letouny Tornado prezentuje jako souboj mezi domácím, respektive evropským Eurofighterem Typhoon a americkým F-35. Oba typy letounů přitom mají své výhody a nevýhody, a nelze tedy zcela jednoznačně říci, který je obecně lepší.

Velkou výhodou amerického letounu F-35 páté generace jsou nicméně jeho stealth vlastnosti, díky kterým má být lépe schopen pronikat nepřátelským vzdušným prostorem a provádět údery. Zároveň s ním americké letectvo počítá i jako s nosičem jaderným pum, tudíž by v tomto ohledu mohl přímo nahradit letouny Tornado bez nutnosti složitého získávání této schopnosti u strojů Typhoon. Naopak v neprospěch amerického letounu hraje jeho cena a výkony, které jsou prostě dány jednomotorovou konstrukcí.

Oproti tomu dvoumotorový Eurofighter Typhoon je schopen dosáhnout vyšší maximální rychlosti, má vyšší dostup i větší dolet. Na externích závěsnících navíc dokáže unést více výzbroje. Oproti F-35 má být očekávatelně viditelnější na radarech ať už pozemní protiletadlové obrany i stíhacích letounů.

Typhoon má však oproti F-35 tu výhodu, že se krom jiných evropských zemí vyrábí v Německu. Není proto divu, že má velkou podporu mezi politiky i veřejností. Zároveň se s ním tak trochu počítalo dlouhodobě jako s nástupcem stíhacích bombardérů Tornado.

Možností je více

Na náhradu letitých letounů Tornado se na druhou stranu nemusíme dívat jako na buď, anebo. Logicky se nabízí možnost pořízení většího množství Typhoonů a k nim menšího množství F-35, které by v případě nasazení jaksi „otevíraly dveře“ do nepřátelského vzdušného prostoru. Taková kombinace dává smysl čistě z vojenského hlediska i politického – letectvo by vsadilo na domácí letouny a jen je v nutných počtech by vhodně doplnilo.

Zcela není vyloučeno ani pořízení jiných typů stíhacích letounů, jak potvrzují i vyjádření vysokých představitelů německého ministerstva obrany. Minimálně víme o dvou, respektive třech různých letounech, které jsou považovány za sekundární řešení a dávají prostor ke spekulacím: F/A-18 Super Hornet / Growler a F-15E Strike Eagle.

V případě F-15E Strike Eagle se jedná opravdu o paradoxní úvahy. Jde o variantu letounu, která vůbec nemusela vzniknout, kdyby se Američané rozhodli právě pro Panavia Tornado, o čem v té době vážně uvažovali. F-15 podobně jako Eurofighter Typhoon představuje zástupce výkonných dvoumotorových stíhacích letounů. Oproti němu ovšem v tomto ohledu tím pádem nemá zásadní výhodu a oproti F-35 zase nedisponuje stealth technologiemi.

O něco větší smysl by dávalo pořízení nějakých F/A-18, zejména pak varianty EA-18G Growler pro elektronický boj. EA-18G využívá řízené protiradarové střely AGM-88 HARM a navíc střely AGM-154 Joint Standoff Weapon s doletem až 130 km. Novější verze F/A-18 Super Hornetů disponují i řadou technologií snižujících jejich radarový odraz.

I když kombinace Eurofighterů Typhoon buď s F-35, anebo EA-18G Growler není čistě vojensky vůbec špatná, nejvíce šancí má pořízení výhradně dalších Typhoonů. Na druhou stranu by bylo německé letectvo vzhledem ke své velikosti poměrně unikátní v tom směru, že by ve své výzbroji mělo jediný typ nadzvukového bojového stíhacího letounu. Tak jako tak si na konečné rozřešení budeme muset ještě nějakou chvíli počkat. Minimálně do roku 2025 by ještě ve výzbroji měly zůstat osvědčené stroje Tornado.

Text: Michal Polák

Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom