Kalašnikov není samopal

Samopal není každá zbraň, která „sama pálí“

Prvoplánová logika velí, že pokud umí zbraň střílet dávkami, tedy „sama pálí“, tak jde o samopal. Vzpomínáte na film Nepřítel před branami, v němž neuvěřitelně přesný sovětský sniper (hraje ho Jude Law) při obraně Stalingradu likviduje svou puškou Mosin-Nagant jednoho Němce za druhým? Po každém výstřelu musí znovu pohybem závěru nabít náboj do nábojové komory. Taková odstřelovačská klasika.

Jenže něco jiného je práce odstřelovače, který jde na jistotu ránu za ranou, a něco jiného snaha „kropit“ záplavou střel prostor a doufat, že některé z nich tnou doslova do živého. Střílet dávkami je v bojové vřavě bezesporu výhodou, pokud se tedy oprostíme od faktu, že je potřeba mít po ruce dostatečnou zásobu nábojů.

Co je vlastně samopal?

Evoluce ručních palných zbraní, které se sice laicky nazývají samopaly, je relativně jednoduchá. Základní konstrukce útočných pušek, kam patří jak populární sovětský kalašnikov AK-47, nebo o něco méně populární (a v prvopočátcích výrazně víc poruchová) M-18, vycházejí z pušek. Stejně tak i československý „samopal“ vzor 58, o kterém ještě bude řeč. Klasické pušky, jako byla britská Lee-Enfield se zásobníkem na 10 nábojů, bylo nutno nabíjet po každém výstřelu, zatímco poloautomatická americká M1 Garant sice dávkami střílet neuměla, ale voják už nemusel po každém výstřelu znova natahovat závěr, jen nabil zbraň nábojovým rámečkem na 8 nábojů. Nicméně střelba dávkami dává střelbě úplně jiný rozměr.

Základní rozdíl mezi samopalem a útočnou puškou je v používaném střelivu. Zatímco u samopalu se pálí pistolovými náboji, u útočné pušky jsou v zásobníku náboje puškové, resp. zkrácené náboje puškové. Ty první jsou krátké, z menší prachovou náplní, což s sebou nese kratší dostřel a menší průbojnost a přesnost. Sice už v 1. světové válce se první samopaly, tedy zbraně na pistolové střelivo umožňující střelbu dávkami, objevily. Zmínit lze německý MP18 s bubnovým zásobníkem na 32 nábojů, který byl patentován v roce 1917, či samopal Maschinenpistole 40, který zná každý milovník válečných filmů a pozná ho podle rovného zásobníku.

Sturmgewehr 44

První, kdo vymyslel a uvedl do výzbroje útočnou pušku, a vlastně tak dal název celé kategorii těchto zbraní, bylo Německo. Podle Petra Koubského z Deníku N to byl přímo Hitler, kdo nařídil používat název Sturmgewehr, tedy útočná puška. Sturmgewehr 44 byl přímý předchůdce kalašnikovů a milovníci militárií se stále přou, zdali kalašnikov zkonstruoval, respektive technicky „vymyslel“ Michail Timofejevič Kalašnikov nebo jen „obšlehl“ práci německého konstruktéra, který se nacházel v sovětském zajetí.

Hugo Schmeisser byl totiž tvůrcem slavného StG 44 a laik by ji za kalašnikov na první pohled snadno zaměnil. Ostatně podívejte se na video na němž Larry Vickers představuje tuto zbraň. Kalašnikov vznikl v Iževsku. Ve stejném městě, dokonce ve stejném závodě, kde pracoval zajatý Schmeisser. Mimochodem právě zásobník, v tomto případě kulatý, a "děrovaná" hlaveň, byly poznávacím znamením u PPŠ 41 Špagin, kterými byli sovětší vojáci vyzbrojeni před nástupem kalašnikovů. 2. světová válka přinesla celou řadu inovativních zbraní.

Video: Jak stříli StG44

Technicko-taktická data Sturmgewehr 44

Hmotnost 5,22 kg Délka 940 mm Délka hlavně 419 mm Typ náboje 7,92 × 33mm Kurz, vyvinutý firmou Polte (1938) Ráže 7,92 mm Princip střelby: odběr prachových plynů Kadence 500–600 ran/min Úsťová rychlost 685 m/s Účinný dostřel 350 m Maximální dostřel 2,4 km Zásobování municí: schránkový zásobník na 30 nábojů

Samopal vz. 58 – Koště

„Každý jsme měli svůj samopal, nikdo mu ´útočná puška´ nikdy neřekl,“ vzpomíná T. Vrána, sám absolvent dvouleté základní vojenské služky, který se svou „pětaosmdesátkou“ chodil do stráže hlídat dělostřelecké houfnice. Číselný kód označuje rok průběhu od roku 1956 k zahájení vývoje nové zbraně, označované jako samopal-puška (SAP), jelikož měla ve výzbroji nahradit samopaly 24/26 a samonabíjecí pušky vz. 52 a 52/57 vedené pod krycím názvem „Koště“. V průběhu vývoje vzniklo kromě funkčního přístroje celkem 15 prototypů, dalších 12 kusů vyrobil budoucí výrobce Závody Říjnové revoluce, n. p. Vsetín, závod 5 – Uherský Brod pro potřeby ověřovací série.

Ještě předtím, než závod vyrobil plnou 120kusovou ověřovací sérii, jejíž zkoušky následně proběhly v období od března do června 1959, byla zbraň rozkazem ministra národní obrany Bohumíra Lomského z 10. února 1959 zavedena do výzbroje Československé lidové armády pod označením „7,62mm samopal vz. 58“, píše se na stránkách Vojenského historického ústavu. Přepínač umožňoval střelbu jednotlivými ranami, krátkou třírannou dávkou nebo dlouhou dávkou, což znamenalo u běžného zásobníku vychrlení 30 střel najednou.

Technicko-taktická data

Ráže: 7,62 x 39 mm Celková délka: 845 mm Délka hlavně: 390 mm Délka záměrné: 355 mm Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2910 g Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3100 g Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Text: Topi Pigula