Atomový Nautilus - sen Julese Verna se splnil před 60 lety

Ponorka USS Nautilus číslo SSN-571 se stala první jadernou ponorkou v dějinách, která kdy byla spuštěna na vodu a vstoupila do služeb námořnictva.

Bylo to také první plavidlo, které dosáhlo Severního pólu. Právě o takovémto podmořském stroji, který by mohl bez omezení dosáhnout jakéhokoliv místa na námořních mapách, Verne ve své románu 20 tisíc mil pod mořem snil. Ale Nautilus byl jen počátek éry jaderných ponorek, ty současné Vernovy představy dalece přesahují.

I když byl Nautilus vojenskou ponorkou, od počátku se stavěl především jako experimentální plavidlo. Americké námořnictvo si potřebovalo ověřit použitelnost jaderného pohonu u ponorek a otestovat schopnosti takovéhoto typu plavidla. Nautilus by však nevznikl nebýt velkého zastánce atomové energie na palubách válečných lodí admirála Hymana G. Rickovera. Byl to právě tento otec jaderné floty amerického námořnictva, který roku 1951 v Kongresu prosadil financování stavby Nautilu. Už v polovině roku následujícího byl v grotonských loděnicích za přítomnosti prezidenta Trumena položen kýl Nautilu, který se tak stal druhou ponorkou amerického námořnictva tohoto jména. První byl dieselelektrický Nautilus z roku 1930, který svou službu ukončil na konci 2. světové války.

Jaderný Nautilus v Grotonu spustili na vodu na konci ledna 1954, ovšem i přes svůj revoluční pohonný systém se z vnějšku příliš od konvenčních ponorek své doby nelišil. Na délku měřil bez mála sto metrů, na šířku měl trup něco přes osm metrů. Srdce ponorky představoval jeden reaktor Westinghouse S2W o výkonu 10 MW, který jí umožňoval plout nad hladinou i pod ní více než 20 uzlů (zhruba 40 km/h). Výzbroj pak tvořilo šest torpédometů v přídi. Stroj obsluhovala posádka o 105 mužích.

Nautilus vyráží!

Ihned po spuštění na vodu začalo rozsáhlé testování. Nautilus postupně ustavil několik ponorkových rekordů, co se týče rychlosti i délky plavby bez přestávky. Zúčastnil se několika námořních cvičení NATO a navštívil i řadu britských a francouzských přístavů, aby se předvedl tamním vojenským pohlavárům. Nejslavnější chvíle jaderného Nautilu však přišla v červenci a srpnu 1958. V rámci operace Sunshine měl totiž podplout ledový příkrov Severního ledového oceánu a dostat se na Severní pól.

Posádka se svým Nautilem vyrazila směr sever 23. července 1958 ze základny Pearl Harbor. Pár dní na to, 1. srpna, ponorka zmizela pod hladinou a nabrala kurz Severní pól, kterého dosáhla o dva dny později. Ponořená pod vodou pokračovala dál a po celkem 96 hodinách a 1830 námořních mílích se opět vynořila, a to severovýchodně od Grónska. Stala se tak prvním plavidlem, které dosáhlo pólu a plavbu přečkalo bez úhony.

Po tomto slavném dobrodružství Nautilus brázdil především vody Atlantiku a Středozemního moře a sloužil hlavně jako výcviková ponorka. Námořníci na ní získávali první zkušenosti s jaderným pohonem a obsluhou reaktoru, ovšem sloužila i na různé testy. Vlastně se brzy po uvedení do služby ukázalo, že Nautilus jako plnohodnotná bojová ponorka ani sloužit nemůže. Konstrukce a tvarování jejího trupu i věže totiž odpovídaly konstrukční filozofii dieselelektrických ponorek. To způsobovalo, že při rychlostech nad 7 km/h se v trupu projevovaly vibrace, které silně rušily vlastní vyhledávací sonar ponorky.

Ponorka se zaměřovačem

Díky hluku vznikajícímu při vibracích navíc Nautilus představoval velice snadný cíl pro sonary protivníkových ponorek a lodí. Díky zkušenostem z Nautilu tak americké jaderné ponorky následujících generací představovaly absolutně odlišná plavidla. Jinak ale Nautilus sloužil spolehlivě až do roku 1980, kdy byl vyřazen. O dva roky později byl prohlášen za památník a proměnil se v muzeální kousek. Po několika opravách je dnes zakotven na námořní základně New London, která byla i jeho domovským přístavem, a je přístupný široké veřejnosti, včetně interiéru.