Architekti jugoslávské války. Kdo ve skutečnosti stál za brutálním konfliktem na Balkáně?

Jako kdyby nestačily dvě světové války, přineslo minulé století mnoho dalších konfliktů po celém světě. Nepoučila se ani stará dobrá Evropa a než se přehouplo tisíciletí, zemřelo dalších sto čtyřicet tisíc lidí v sérii etnických konfliktů, válek za nezávislost a povstání, které se vedly v bývalé Jugoslávii.

Socialistická federativní republika Jugoslávie byla počátkem 90. let nejrozvinutější zemí na Balkáně. Skládala se ze šesti republik: Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie, Černé Hory, Srbska a Slovinska. Kromě této šestice měly status samostatných provincií v Republice Srbsko ještě dva regiony – Kosovo a Vojvodina.

Celá Jugoslávie pak byla směsicí náboženství a etnických skupin. Mísili se zde převážně pravoslavní křesťané s katolíky a muslimy. A jak to tak v každém větším uskupení bývá, přijde chvíle, kdy se menší hráči chtějí osamostatnit. Jak politicky, tak ekonomicky. Zvláště pak přijdou-li hospodářská krize a spory o rozdělení finančních prostředků. Nacionalistické tendence politických vůdců, kteří chtěli narušit jugoslávskou identitu, pak na sebe nenechaly dlouho čekat.

Vukovar - tank (Bosna) Zdroj: iStock

Strach a nedůvěra mezi jednotlivými etnickými skupinami strmě rostla a země se začala rozpadat. Rozepře přinesly řadu válek – zejména krvavé konflikty v Chorvatsku (1991–1995) a Bosně (1992–1995). Vřelo to i ve Slovinsku, ale zde boje trvaly pouhých deset dní, a nakonec skončily mírem. Posledním ozbrojeným konfliktem na Balkáně byla válka v Kosovu (1998–1999).

Zajímavé ovšem je, že to nebylo náboženství, které by bylo tím nejpádnějším důvodem k rozvratu. V zemi tehdy existoval téměř milion smíšených manželství a jen v Sarajevu byl smíšený každý třetí svazek. Cestu k válkám pečlivě připravovali především političtí vůdci, kteří sledovali své politické ambice. Za největšího architekta války je pak považován bývalý srbský prezident Slobodan Milošević.

Nacionalismus – to je to, oč tu běží

Na začátku všeho stála ideologie Velkého Srbska, za kterou stál právě Slobodan Milošević. Chtěl utvořit stát, který by zahrnoval nejen samostatné Srbsko, ale také ty části Bosny a Chorvatska, kde žily velké srbské menšiny. S podporou srbských nacionalistů z Kosova a především s využitím srbské státní televize začal šířit strach mezi srbskými menšinami v Chorvatsku a v Bosně. Stačilo pravidelně vysílat záběry masakrů, které páchali chorvatští fašisté na Srbech během druhé světové války. Obava z toho, aby se historie neopakovala, byla na světě a tím i živná půda pro válku.

A jelikož je na každém šprochu pravdy trochu, je možné, že obavy byly zčásti oprávněné. Strana Chorvatské demokratické unie vedená Franjo Tudjmanem zvítězila ve volbách v roce 1990 s protisrbskou kampaní. To v praxi znamenalo, že by se v Chorvatsku ze Srbů stali občané druhé třídy. Chorvatsko je totiž ústavně definované jako národní stát etnicky spjatý s chorvatským lidem.

Když Chorvatsko v červnu 1991 vyhlásilo nezávislost, Srbové v tomto regionu i v dalších částech země vyjádřili přání zůstat v Jugoslávii. Jugoslávská armáda se rychle přetransformovala na srbskou a Srby podporovala. Za pět měsíců bojů Srbové ovládli celou třetinu území Chorvatska, a to bez ohledu na to, zda v těchto částech před začátkem války měli srbskou většinu nebo ne.

Celý článek a mnoho dalších témat včetně rozhovoru s Martou Kubišovou najdete v podzimním vydání časopisu Prima ZOOM.