Nacisté v Americe: Hitlerovi zrádci zničili Japonsko, dobyli Měsíc a byli trumfem studené války

Nacisté, kteří věděli, že je druhá světová válka prohraná, měli v zásadě tři možnosti. Padnout do rukou Američanů, kde se očekávaly nepoměrně mírnější tresty, pokud by vůbec trestáni byli. Padnout do rukou Sovětů, o jejichž gulazích a hromadných popravách se vědělo. Nebo se pokusit splynout s davem a ztratit se v poválečném chaosu.

Americká otevřenost k nacistům samozřejmě nebyla motivována ničím jiným než vlastním ziskem. Američané si byli již před koncem války dobře vědomí schopností nacistů mimo jiné ve vědeckém výzkumu. Zároveň věděli, že byť v Tichomoří vyhrávají, každý den, o který se tamní válka zkrátí, šetří životy jejich vojáků. To byl mimo jiné i důvod použití dvou atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, a proto se snažili získat vědecké kapacity, zejména z oblasti raketového, lékařského či leteckého výzkumu, či odborníky na zbraňové systémy.

Na konci května označil major Robert B. Staver evakuaci německých vědců a jejich rodin za velmi důležitou pro válku v Tichomoří, načež se rozběhla operace Overcast. Jenže toto jméno vešlo v přílišnou známost, a tak byla akce přejmenována na operaci Paperclip (operace Kancelářská sponka). Zároveň byl rozšířen počet osob, kterým měla být dána šance začít znova v USA bez ohledu na jejich minulost.

Vědci i špioni

Asi nejznámější osobností, která se díky této operaci dostala na americký kontinent, byl Wernher von Braun, raketový vědec a vynálezce, muž obrovských znalostí, který se později dopracoval do křesla ředitele Marshallova střediska kosmických letů v Alabamě. Dokonce měl naprosto zásadní podíl na sestrojení rakety Saturn V, jež v rámci programu Apollo dopravila první lidi na Měsíc.

Podle některých informací se do USA dostalo až 1 500 lidí, kteří ve své době oblékali nacistickou uniformu či zneužívali otrockou práci vězňů s plným vědomím, že lidé pracující v jejich továrnách jsou jen levným a dostatečně početným „spotřebním materiálem“. Zároveň USA měly z pochopitelných důvodů zájem i o zpravodajské důstojníky, kteří mohli pomoct už na konci války v tiše se rozhořívající studené válce. Znalosti německých zpravodajců i jejich archivy sehrály v průběhu tajné války zásadní úlohu.

Generál Reinhard Gehlen nastoupil k německé vojenské zpravodajské službě roku 1941 s cílem nashromáždit co nejvíce informací o SSSR a Rudé armádě. Když mu bylo jasné, že Hitlerovo Německo nepřežije, nechal ofotografovat zpravodajský archiv na mikrofilmy, které ukryl v rakouských Alpách a které se pak staly jeho trumfem při vyjednávání podmínek svého zajetí spojenci.

Američané s jeho podmínkami souhlasili a po vyzvednutí ofoceného archivu byl generál 20. září 1945 společně se třemi spolupracovníky dopraven na americkou půdu, kde si vybudoval dlouholetou kariéru pro sebe a další Němce ve sféře tajných služeb. Hlavní náplň spočívala ve špionáži proti Sovětskému svazu.

Sověti zaspali

Také Sověti se snažili zajmout vědce, kteří by jim mohli být prospěšní. A nejen to. Jejich tajné jednotky KGB a SMERŠ unášely i bývalé sovětské občany a exulanty. V jejich sítích uvízl například Helmut Gröttrup, který během války zastával v Peenemünde funkci zástupce vedoucího telemetrického úseku raketového střediska. Neskončil v gulagu, ale dostal skvělé pracovní podmínky v SSSR, odkud se dostal až v roce 1953.

Zajímavé je, že zajatí Němci, kteří skončili v Sovětském svazu, se zpravidla chtěli dostat zpět do vlasti. Němci pracující pro USA se naopak snažili naturalizovat tak, aby byli oni a jejich rodiny považováni za Američany.