Na Harvardu našli knihy obalené do lidské kůže

Necronomicon

Praktika využívání kůže zesnulých v knihvazačství zdaleka nepatří jeho do hororu.

Říká se, že kniha by se neměla soudit podle obalu, nicméně těžko se tomu dá vyhnout, je-li oním obalem lidská kůže. Právě takové knižní výtisky nyní objevili v rozsáhlé knihovně na Harvardově univerzitě v USA. Není to poprvé a zřejmě ani naposledy, kdy si knihomolové připomenuli netradiční, leč nikterak ojedinělou oblibu starých autorů po vpravdě unikátním koženém přebalu jejich dílka.

Mýtus tří knih

Římská poezie, francouzská filozofie a středověké právo ve Španělsku – právě takovým tématům se věnuje trojice knih z Harvardu, u nichž se už řadu let tušilo, že jejich podivně zpracovaným obalem je právě lidská kůže. Šuškandě ostatně napomohlo, že v jedné z nich je přímo psáno, že kvůli obalu byl zaživa z kůže stáhnut "dobrý přítel" autora textu.

Představitelům Harvardu se nakonec po letech drbů zachtělo najít definitivní odpověď a nechali inkriminovanou trojici knih otestovat. Vzorky DNA jsou sice obvykle zničeny procesem tvorby obalu, lidská kůže má však oproti jiným kůžím stále zachovány charakteristické prvky své stavby. Ve výsledku tak na Harvardu zjistili, že zrovna kniha údajně tvořená autorovým "dobrým přítelem" má obal z kombinace kraví a prasečí kůže, nicméně u zbylých dvou "podivných" knih se skutečně jedná o kůži lidskou.

Podle představitelů univerzitní knihovny je skoro jisté, že v archivech bude mnohem více podobných kousků literatury, sami se však rozhodli je aktivně nevyhledávat. Dané texty totiž na sebe lákají pozornost kvůli obalu, nikoliv obsahu, a zvláště u podobně starých knih tak hrozí riziko poškození vzácnosti.

Trest za hrdelní zločiny

Slova o větším než malém počtu knih vázaných v lidské kůži potvrzují i jiné podobné objevy, například v roce 2006 se podobný výtisk objevil ve Velké Británii. Pocházel z 18. století a zřejmě se zatoulal z lupu zlodějů umění.

Praktice knihvazačství do lidské kůže se odborně říká antropodermická bibliopegie, přičemž se nejvíce vykonávala během novověku v 17. a 18. století (zřejmě tomu tak bylo i dříve, starší knihy se však nedochovaly). Na kůži odsouzenců se například psaly jejich soudní záznamy, do lidské kůže však mohly být baleny i anatomické spisy nebo třeba modlitební knížky.

Jedním z nejvýznamnějších slavných textů obaleným do lidské kůže je zřejmě zápis o spiknutí střelného prachu, kterým se v roce 1605 britský "terorista" Guy Fawkes pokusil vyhodit do povětří anglický parlament. Nejednalo se však přímo o kůži Fawkse, nýbrž jednoho z vedlejších konspirátorů, údajně duchovního otce Henryho Garneta.

Ačkoliv touha obalovat knihu do lidské kůže může znít jako něco z hororů H. P. Lovecrafta či Sama Raimiho, povětšinou se jedná spíše o jakousi extrémní formu uznání autora či marketingovou honbu za pozorností. Příkladem prvního může být akt neznámé francouzské hraběnky, která údajně na konci 19. století poslala pruh své kůže astronomovi a konspiračnímu teoretikovi Camille Flammarionovi (o jeho pozdějších kvalitách svědčí skutečnosti, že podle něj v roce 1910 měla být Země zničena Halleyovou kometou). Příkladem druhého pak zase výtisk románu Julietta aneb Zdar neřesti od markýze de Sade, u nějž se na titulní stránce skvěla ženská bradavka.

Ladislav Loukota