Dějiny psané na lebce sv. Václava aneb česká státnost stojí na vraždě

Dne 28. září 935 je kníže Václav napaden na schodišti kostela ve Staré Boleslavi. Snaží se zachránit útěkem do svatostánku, ale přibouchnuté dveře jej odsoudí k smrti. Bratrovražedný den se v průběhu staletí proměnil na státní svátek aktuálně zvaný Den české státnosti. „Vražda nebyla asi v Čechách 10. století a v rodině přemyslovské právě vzácností. S vyvražďováním nebezpečných odpůrců nebo jejich vyháněním ze země se setkáváme ještě po stu a více letech na dvoře polském a ruském a ani německá říše nečiní plně výjimku," píše církevní historik Jaroslav Kadlec ve své knize Dějiny katolické církve II.

V pozadí vraždy byla, jak jinak, touha po moci. Ale proč byl Václav zavražděn právě cestou do kostela? Nabízí se jedno z logických vysvětlení. Jednalo se o okamžik, kdy neměl kolem sebe družiníky (byl hlídán i ve spánku), na bohoslužbu se vydával jen s velmi omezeným doprovodem. Jindy by bylo nutno překonat jeho oddanou ochranku, což se nikomu nechtělo riskovat. Během bitky by totiž nebyl výsledek předem zaručen.

„K atentátu mělo původně dojít během hostiny, kdy se však vrahové neodhodlali Václava zabít a čin byl proto odložen na následující ráno. Václav měl vstát na ranní mši, ale kněz zavřel chrámové dveře a nechal Václava na pospas vrahům. Nejprve se vražda nezdařila samotnému Boleslavovi, který byl Václavem přemožen, posléze však Václava zabili členové Boleslavovi družiny. Následně byla zlikvidována také Václavova družina, buď přímo v Boleslavi, nebo na útěku. Tělo Václavovo měla ihned po atentátu pochovat jeho matka Drahomíra do země, přímo v Boleslavi. Václavova krev, která byla rozstříkána po stěnách kostela, byla umyta, avšak na druhý a posléze i další den se měla znovu objevit. Tři roky po vraždě, 4. března 932 nebo 938, bylo Václavovo tělo vyzvednuto a převezeno do Prahy, kde bylo pochováno v jižní apsidě rotundy svatého Víta,“ píše Libor Zajíc ve své bakalářské práci zabývající se výskytem ostatků v českých zemích.

Jak popisuje vraždu První staroslověnská legenda?

"Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: "Díky tobě, Pane, žes mi dal dočkat tohoto jitra." I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: "Bratře, včeras nám dobře posloužil." K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: "Nyní ti chci lépe posloužit." Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil k němu a řekl: "Co ti to popadlo, bratře?" A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."

Svědectví lebky

Důležitá je zmínka o ráně mečem do hlavy, která by měla zanechat dohledatelný důkaz na lebce. Ta se po více než jednom tisíciletí zachovala. Faktem zůstává, že coby relikvie byla vyjmuta z hrobu. Následně z ní byly odebírány fragmenty, například zuby, pro nejrůznější ostatkové relikviáře. Poněkud morbidně působí představa, že na lebku svatého Václava musel v roce 1305 přísahat Václav III. Před svou smrtí si to vyžádal jeho otec Václav II. Kost z Václavovy ruky putovala do kovového relikviáře v podobě ruky držící jablko a jeho žebro skončilo relikviáři měsícovité podoby, na němž stála jeho soška. Zdaleka se nejednalo o poslední ostatky, které byly z Václavovy kostry odebrány.

Nicméně vraťme se zpět k tomu nejdůležitějšímu, k lebce. Tu měl možnost zkoumat Emanuel Vlček, jeden z nejlepších českých antropologů. Tato nejdůležitější část Václavovy kostry nepřečkala bez úhony. Roku 1866 došlo k vyříznutí jařmového oblouku za účelem získání ostatku pro olomouckou metropolitní kapitulu.

Dejme slovo prof. Vlčkovi: „Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem, je oválná prohlubeň, příčně uložená vzhledem ke své delší ose, velká 12×7 mm a hluboká 1 mm. Přední okraj je kolmější a zadní je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození zevní kompaktní desky.“ Jedná se však o vyhojenou jizvu, tedy ne tu po ráně mečem, kterou dostal v den své smrti. Podobně to bude zřejmě i s dalším zranění. „V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12×14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch čelní kosti. Jeho povrch je hladký. Pro jeho tvar a umístění ho můžeme považovat za zkostnatělý podokosticový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu,“ vysvětluje v materiálu Kosterní pozůstatky knížete Václava. Podrobný průzkum Václavovy lebky pomohl upřesnit věk knížete, který byl v den smrti asi čtyřicetiletý

Dnes je státní svátek. Část kostry světce, který stojí za „českou státností“, patron české země, krášlí kostely a lebka je ukazována jen při velmi výjimečných příležitostech. Neexistuje důkaz, že „bratrovrah“ Boleslav byl i přes veškeré názorové spory tím, kdo zasadil smrtelnou ránu. Zato existuje důkaz, že to nebyla rána mečem do hlavy. Spíše byl ubodán a za smrtí stojí bodnutí do některého ze životně důležitých orgánů.

Text: Topi Pigula