Příliš dobře maskovaný predátor

Jakmile se potápíte na stále stejné lokalitě, všichni obyvatelé najednou zevšední. Sto ponorů, i když na jednom z nejkrásnějších míst na světě, potápěče přece jen tak trochu otupí. Již nevnímám obrovskou a majestátní murénu jávskou jako ojedinělý přírodní úkaz, ale přistihl jsem se, že jsem o ni téměř ani okem nezavadil. Je ve své díře tentokráte sama. Občas svou 'noru' sdílí se svým partnerem, stejně mohutnou murénou. Co bych na jiné lokalitě za tohoto jedince dal, ale dnes...

Míjím žluté hejno chňapalů, které čítá více jak několik stovek ryb a neustále se mísí s neuvěřitelně rudými očaři. I ti mi dnes připadají tak nějak normální. Japonští bojovníci - perutýni - krouží neustále nad některým z výčnělků kaňonu a svým útočným postavením s hlavou ke dnu a rozevlátými zástavami jsou neustále na lovu. Kdykoliv připraveni bleskurychle zaútočit na neopatrnou stříbrnou rybičku, která opustila bezpečí korálu a příliš odvážně vyrazila na průzkum okolí. Jindy bych čekal na otevření tlamičky perutýna a jeho zívnutí, které přichází v pravidelných intervalech po deseti až patnácti minutách, ale hlavou mi proběhla databanka v počítači a vybavil jsem si desítky fotografií perutýnů s ústy dokořán.

Ani rejnok do půli těla zahrabaný v písku mě nelákal. Trnucha odpočívala poté, co spořádala pomalého mlže a zbytky po hostině rozkousaná lastura, se povalovala vedle odpočívajícího jedlíka. Kanic se kolébal v mírném proudu pod skalnatým výčnělkem a nechal se ozobávat drobným modrým pyskounem. Rybička se životním posláním čističe se odpovědně zhostila svého úkolu a pilně poskakovala po hlavě, v žábrách či dokonce otevřené tlamě svého hostitele. Pečlivě vykusovala zbytky odpadávajících šupinek a kůže, či mezi zuby vytahovala jako živé párátko uvíznutou stravu predátora. Jindy bych se u tohoto mého dlouholetého kamaráda nezapomněl zastavit a tento úkon zvěčnit, ale jen bych rozšířil databanku kaniců s čističem o další stovku snad nikdy nezveřejněných snímků. Všichni modří ostenci mizeli v různých proláklinách a jen rozeklané ostré ocasní ploutve prozrazovaly jejich úkryt.

K želvě jsem ani nezamířil. Buď bude ve své 'želví jeskyni' nebo poblíž.

Dnes jsem toužil po jiném obyvateli mnou tak prozkoumaného útesu.

První jeho podobiznu jsem pořídil již více jak před pěti lety, a to jsem si tenkrát ani neuvědomil, jak bude vzácná. Vůbec mě nenapadlo, že najít tohoto obyvatele korálových útesů bude na dlouhá léta takový problém.

Výskyt této teritoriální ryby není zase až takovou vzácností. Vždy se drží svého domova, ale díky skvělému maskování a kamufláži jsem ji dlouhá léta dokázal přehlédnout. A to byly ponory, které jsem zasvětil pouze hledání tohoto tvora. A beznadějně. Marně jsem prozkoumával každou houbu, kterýkoliv kámen či prapodivně vlající korál. Místy jsem si připadal jako blázen zahleděný na růžovou houbu. Kolegové si museli ťukat na čelo, když mě viděli, jak zoufale čučím na podivný patvar korálu a snažil jsem se jej očima změnit v maskovanou rybu.

Skála příšerek

Už jsem měl dost všech těch perutýnů, ropušnic či rádoby placatých zploštěnců vypadajících jako prapodivní krokodýli. Chtěl jsem tyto mistry převleků rozšířit o tajuplného predátora korálových vod. O dokonale a pro mne po léta bravurně ukrytého rozedrance.

Vossie, můj kamarád a domorodý průvodce, mi vždy každé ráno žlutě kreslil místo, kde se rozedranci vyskytují. Když věděl, že jsem jej opět nenašel, žluté kolečko s křížkem zvětšoval každým dnem. Já se tam potápěl a hledal. Avšak marně. Jihoafričan se mi smál hlasitěji s dalším nadcházejícím ránem a dobíral si mě kudy to jen šlo. Jo, když přišla řeč na žraloky, to jsem perlil, ale rozedranec? Ten mi měl zůstat ukryt na věky. Ubíhaly roky a rozedrance jsme vždy nějak zamluvili, či touhu po jeho zvěčnění překryly fotografie mant a velrybích žraloků. Až poslední ponor se Vossie ustrnul nad mým zoufalstvím a jal se dovézt mě až k mému vytouženému cíli.

Proudy nebyly příliš přátelské a oba jsme kličkovali mezi mohutnými skalami a co chvíli se ztráceli. Pochvalovali jsme si nádhernou čistotu vody, což pro toto období je spíše vzácností. Zelenou kaši plnou fytoplanktonu vystřídala průzračně modrá. Každou narůžovělou houbu prohýbající se pod náporem silného proudu jsem rentgenoval zrakem chirurga. Vossieho jsem ztrácel co chvíli a jen u hladiny mizející bubliny vzduchu prozrazovaly jeho polohu. Kopíroval skály jako ohař s čenichem zabořeným do písku a hledal. Pátral a nechtěl se nechat zahanbit. Stačilo, že jsem si už ostudu udělal já, když jsem za ta léta vytouženého obyvatele útesu neobjevil. Bubliny se najednou zastavily a i když je stále strhával proud, vycházely z jednoho místa. Kolegu jsem neviděl. Byl někde za skálou. Najednou se nad ní vyhoupnul a začal na mě mávat až v samotném rozechvění přestal kontrolovat svůj dech a voda se zaplnila miliónem stříbrných vzduchových bublin.

Kýval rukou a ukazoval pod sebe. Nebylo pochyb. Ten lump ho našel. Já jsem okolo tohoto šutru proplaval nepočítaje. Věděl jsem, že mě nevolá proto, že objevil malého bělocípého žraločka strachy se krčícího v jeskyňce v touze utéci před hlasitě bublajícím monstrem. Ani jiného tvora. Věděl jsem, že máme rozedrance.

Ujistil se, že jej vidím a jako správný profesionál mne opustil a nechal mě pracovat. Věděl, že po zbytek ponoru se od prapodivného vzezření nehnu a kdykoliv mě zde najde. Sotva jsem rozedrance uviděl, zakroutil jsem hlavou nad jeho dokonalým maskováním. Několik narůžovělých houbovitých porostů dokonale ukrývalo mistra převleků a jeho mimikry se plně přizpůsobily okolí. Ani se nedivím, že jsem jej tolikrát minul. Jeho maskování bylo příliš dokonalé.

Růžová ryba nabubřele otevírala vodu a pomalu ji proháněla žábrami. S obrovskou tlamou vystrčenou na obdiv okolí jen dávala najevo, že nepůjde o nějakého mírumilovného tvora či, nedej bože, vegetariána. Mohutná tlama dokázala v nepostřehnutelném okamžiku prudkým nasátím vtáhnout kořist do svých útrob. Před tímto dravcem neobstojí ani velký predátor útesů a věčně nenasytný perutýn. Jakmile se nechá uchlácholit zdánlivě neškodně vypadající 'houbou' a příliš se přiblíží, je zle. Taktika tohoto nenápadného lovce je ve zvířecí fauně téměř ojedinělá. Výrůstek na čele rozedrance vypadá spíše jako rybářská udice, a možná toto přirovnání je trefné, protože tento lovec, zamaskován mezi houbami, jen ledabyle nahodí vábničku. Pěticentimetrový pružný trn je pozůstatek první hřbetní ploutve a má na konci drobný výrůstek, kterým pohupuje a mává jako dítě s vlaječkou. Nepozorná chamtivá ryba se může domnívat, že jde o rybí potěr a rozhodne se sotva pár milimetrů velkého tvorečka spolknout. Uvědomit si, že se jedná jen o lákadlo skvěle maskovaného dravce, kterého úplně přehlédla, je však již pozdě. Potěr se mění v návnadu a dravec dokončí svůj záměr. Zprudka otevře tlamu, čímž vznikne silný podtlak. Nasátím vody vytvoří obrovský vír a rybu spolkne.

Nafotil jsem snad padesát fotografií, až jsem začal litovat, že jsem si vzal pro tento účel makro objektiv. Přece jen můj objekt zájmu byl příliš velký, dobrých čtyřicet centimetrů a při detailních snímcích nevynikne skvělé maskování a s růžovou rybou kontrastující modré pozadí. Sotva jsem se vynořil, nadšeně jsem hlásil Vossiemu, že druhý ponor musíme udělat na stejném místě. Neprotestoval. Přehodil jsem si objektiv na širokoúhlý a po hodinovém odpočinku a vydýchání jsme opět hledali maskovanou rybu. Dříve však, než jsme stačili doplavat k fotografickému cíli, objevili jsme úplně jiného rozedrance. Tentokráte se skvěle zamaskoval mezi vodou vyhlazenými kameny a přizpůsobil jim své zbarvení. Světle hnědá ryba mi co chvíli mizela z dohledu.

Prohýbal jsem se, kroutil, vlnil a krčil, jen abych našel co nejvhodnější polohu pro fotku. Když už jsem se příliš přiblížil k rozedranci a téměř se jej dotknul širokým sklem objektivu, otráveně udělal velmi opatrný pohyb – ploutví. Spíše zakrnělou nožičkou jen znuděně plácl o další kus houby, aby tak zafixoval postoj v silném proudění vody. Oba rozedrance jsem fotil snad ze všech úhlů, až mě nekompromisní čas neúprosně vyhnal z jejich domoviny. Zhrozil jsem se nad dvacetiminutovou dekompresí, ale i ta uběhla jako voda. Visel jsem ve třech metrech a listoval v archívu fotek. Prohlíželi jsme si s Vossiem fotky rozedranců a u každé jsme se plácali po ramennou jako malí kluci. Pět roků naháním tyto krásně ošklivé zrůdky, až při jednom ponoru objevíme hned dva jedince.

Štěstí? Trpělivost či jen náhoda? Nebo spíše lepší zrak mého kolegy? Kdoví, ale v každém případě z několikaleté práce s velkými žraloky jsem asi nějak otupěl v hledání drobných maskovaných obyvatel. Tak Vossie, díky!

Text a foto Richard Jaroněk