Tajemní divocí koně přežívají na Sardinii už tisíce let. Jak se jim daří uniknout smrti?

Planina, kterou místní nazývají Jara, má trojúhelníkový tvar, rozlohu 45 kilometrů čtverečních a průměrnou výšku 550 metrů nad mořem. Najdete ji ve vnitrozemí ostrova asi 50 kilometrů severně od Cagliari. V průběhu tisíciletí se na zdejším lávovém povrchu vytvořila tenká vrstva země hluboká maximálně 50 cm, na níž se vyvinula středomořská vegetace.

Zhruba 700 zdivočelých koní přežívá na planině Giara Zdroj: Se souhlasem Rainharda Lehningera

Zhruba 700 zdivočelých koní přežívá na planině Giara Zdroj: Se souhlasem Rainharda Lehningera

Potomci dávné civilizace

Právě na ní je závislá místní populace zdivočelých koní. Jde o zhruba 700 jedinců rozptýlených do několika skupin, kteří jsou potomky koní přivezených sem před 3 000 lety ze severní Afriky. V té době na Sardinii vzkvétala civilizace Nuragů (1800–200 př. n. l.), což byli nejen pastevci a zemědělci, ale také zdatní námořníci, kteří na svých lodích křižovali blízké Středomoří. Na ostrově po nich zbylo nejen několik tisíc kruhových staveb z kamene zvaných nuraghi, ale také stovky koní s nápadně protáhlým tvarem očí připomínajících ty lidské.

Dramatické souboje

Protože je dno náhorní planiny Giara doslova zapečetěno ztuhlou lávou, voda z jarních dešťů se zde nemá kam vsakovat a rychle se odpařuje. Zdejší mělká jezera v létě vysychají a připomínají severní výběžek nedaleké Sahary. Protože každý kůň potřebuje 20 kg potravy denně, trpí zdejší populace lichokopytníků v horku hladem a postupně i žízní. Jak můžete vidět v dokumentu Sardinie: Ostrov koní v úterý odpoledne na Prima ZOOM, ve skupinách roste napětí a dochází k soubojům mezi hřebci.

Giarští koně dorůstají výšky kolem 114–145 cm, vyznačují se relativně velkou hlavou a širokou tlamou. Jejich kopyta na silných nohou se při soubojích mění v účinné zbraně – hřebci se snaží dostat před svého soupeře a uštědřit mu zadníma nohama tvrdý kopanec. Veteráni soubojů pak mají krk a plece pokryté jizvami.

Cesta za potravou

Letní výheň, dehydratace a nedostatek potravy postupně decimují hlavně slabší klisny a hříbata. Koně pod kameny hledají stopy vlhkosti a neduživá stébla trávy, nakonec se v zoufalství vydávají na cestu v naději, že najdou zeleň. Na okraji plošiny ale pravidelně narazí na kamennou hradbu vystavěnou lidmi, s cílem zabránit koním, aby se dostali na pole. Některé skupiny vedené zkušenými hřebci dokonce dokážou zeď rozebrat a dostat se k sice suché, ale nedotčené a vysoké trávě. Jít dál je pro koně lákavé, dobře ale vědí, že v údolích nejsou vítáni.

Pršet by na Sardinii začíná v půlce září, do té doby musí koně na planině Giara vydržet…

ZDROJ: Itinari