Tajemní divocí koně přežívají na Sardinii už tisíce let. Jak se jim daří uniknout smrti?

Planina, kterou místní nazývají Jara, má trojúhelníkový tvar, rozlohu 45 kilometrů čtverečních a průměrnou výšku 550 metrů nad mořem. Najdete ji ve vnitrozemí ostrova asi 50 kilometrů severně od Cagliari. V průběhu tisíciletí se na zdejším lávovém povrchu vytvořila tenká vrstva země hluboká maximálně 50 cm, na níž se vyvinula středomořská vegetace.

Potomci dávné civilizace

Právě na ní je závislá místní populace zdivočelých koní. Jde o zhruba 700 jedinců rozptýlených do několika skupin, kteří jsou potomky koní přivezených sem před 3 000 lety ze severní Afriky. V té době na Sardinii vzkvétala civilizace Nuragů (1800–200 př. n. l.), což byli nejen pastevci a zemědělci, ale také zdatní námořníci, kteří na svých lodích křižovali blízké Středomoří. Na ostrově po nich zbylo nejen několik tisíc kruhových staveb z kamene zvaných nuraghi, ale také stovky koní s nápadně protáhlým tvarem očí připomínajících ty lidské.

Dramatické souboje

Protože je dno náhorní planiny Giara doslova zapečetěno ztuhlou lávou, voda z jarních dešťů se zde nemá kam vsakovat a rychle se odpařuje. Zdejší mělká jezera v létě vysychají a připomínají severní výběžek nedaleké Sahary. Protože každý kůň potřebuje 20 kg potravy denně, trpí zdejší populace lichokopytníků v horku hladem a postupně i žízní. Jak můžete vidět v dokumentu Sardinie: Ostrov koní v úterý odpoledne na Prima ZOOM, ve skupinách roste napětí a dochází k soubojům mezi hřebci.

Giarští koně dorůstají výšky kolem 114–145 cm, vyznačují se relativně velkou hlavou a širokou tlamou. Jejich kopyta na silných nohou se při soubojích mění v účinné zbraně – hřebci se snaží dostat před svého soupeře a uštědřit mu zadníma nohama tvrdý kopanec. Veteráni soubojů pak mají krk a plece pokryté jizvami.

Cesta za potravou

Letní výheň, dehydratace a nedostatek potravy postupně decimují hlavně slabší klisny a hříbata. Koně pod kameny hledají stopy vlhkosti a neduživá stébla trávy, nakonec se v zoufalství vydávají na cestu v naději, že najdou zeleň. Na okraji plošiny ale pravidelně narazí na kamennou hradbu vystavěnou lidmi, s cílem zabránit koním, aby se dostali na pole. Některé skupiny vedené zkušenými hřebci dokonce dokážou zeď rozebrat a dostat se k sice suché, ale nedotčené a vysoké trávě. Jít dál je pro koně lákavé, dobře ale vědí, že v údolích nejsou vítáni.

Pršet by na Sardinii začíná v půlce září, do té doby musí koně na planině Giara vydržet…

ZDROJ: Itinari