8 zvířecích rekordů žraloků a rejnoků

Kdyby nebylo filmových Čelistí, měli by žraloci mnohem lichotivější image. Pojďme se na ně podívat alespoň trochu nezaujatě. Paryby, ač to možná na první pohled nevypadá, patří mezi vskutku fascinující zvířata.

Zabiják s nepravdivě špatnou pověstí

Je to dokonalý predátor, který má podle statistik na svědomí až 60 napadení člověka ročně. Řeč je o žraloku lidožravém (Carchadoron carcharias). Tento až dvoutunový obr je známý i jako žralok modrý nebo, chcete-li, i žralok bílý.

Žralok lidožravý má poměrně široký areál výskytu. Nejčastěji se vyskytuje kolem jižní a západní Austrálie a Nového Zélandu. Na svých dlouhých poutích světovými oceány zavítá i k jižní Africe, k Chile, severní Africe nebo Japonsku. Viděn byl dokonce i ve Středozemním moři.

Nejedná se o žádného drobečka. Samci mohou výjimečně dorůst délky až 7 m a vážit i 2000 kg. Navíc se dožívají i 70–100 let. Zajímavostí je, že jim vylomené zuby celý život dorůstají a když se to na konci dlouhého života sečte, může jít až o několik tisíc nových zubů.

Říká se, že jejich útoky na člověka jsou spíše výstrahou a zakousnou se do něj pouze jednou. Tyto paryby tedy lidožravé nejspíš nejsou.

Neškodný největší obr

Největší ze všech paryb je žralok obrovský (Rhincodon typus), který dosahuje délky kolem 14–18 m a neuvěřitelné hmotnosti až 20 tun. I přes svou mohutnost je naprosto neškodný. Živí se drobným planktonem a neprojevuje žádnou agresivitu. Zuby, které se nacházejí v tlamě, jsou malé a v zadní části ústní dutiny vytvářejí jakési síto, jímž žralok filtruje potravu. Může se dožít až 150 let. Patří mezi vejcoživorodé živočichy. Samice rodí až 300 půlmetrových mláďat, které se ale vylíhnou z vajíček v těle matky.

Vidět ho můžeme ve vodách volných moří a oceánů tropického a subtropického pásu. Zajímavá je i velikost jeho tlamy, která může mít až 2 m a vejde se do ní i pět lidí.

Nejmenší z malých

Zatímco žralok obrovský je učiněným obrem, tak světloun drobný (Squaliolus laticaudus) nedorůstá zdaleka ani lovné míry našeho kapra. Velikost tohoto žraločího trpaslíka se pohybuje kolem 16–22 cm. Žije ve všech mořích a oceánech mírného i tropického pásu s tím, že se zdržuje spíše v blízkosti kontinentů a ostrovů. Zajímavé je, že ho ale nenajdeme v šelfových mořích. Je to typický noční lovec, který dává přednost olihním, krevetám a malým rybám. Pohybuje se v hloubkách od 200 do 1200 m.

Predátor na vymření

Mezi vůbec nejohroženější druhy žraloků patří kladivouni. Největším zástupcem čeledi kladivounovití (Sphyrnidae) je kladivoun velký (Sphyrna mokarran). Od pohledu je to divný patron se širokou zploštělou hlavou, jejíž přední okraj je téměř rovný. Všechny ploutve s výjimkou prsních, dosahují ve srovnání s ostatními druhy žraloků velkých rozměrů. Ploutve také mimo jiné stojí za stále se zmenšující populací kladivounů, protože slouží k přípravě polévek.

Je to spíš samotář, který se do hejn sdružuje jen velmi zřídka. Může dorůst až šestimetrové délky a váhy kolem 500 kg. Nejvíc si pochutná na rejnocích a zvláště pak trnuchách. Zajímavé také je, že se jedná o živorodý druh. Samice rodí každé dva roky až 55 mláďat.

Rychlý jako osobní auto

Pravděpodobně nejrychlejším žralokem je žralok mako (Isurus oxyrinchus), který dokáže plavat rychlostí bez mála 90 km/h. Ve srovnání s jinými druhy žraloků a délkou těla mezi 1,8–3,2 m patří mezi středně velké druhy. Váha se obvykle pohybuje mezi 60–400 kg. Ovšem nejtěžší ulovená samice vážila neuvěřitelných 794 kg. Zajímavé také je, že u tohoto druhu jsou zuby v tlamě viditelné, i když je zavřená. Zuby jsou štíhlé a dlouhé. Žraloci mako mají prodloužený nos kuželovitého tvaru. Ve srovnání s ostatnímu žraloky tak mají výrazně hydrodynamičtější tvar těla a mohou plavat rychleji. Další zajímavostí je velmi výkonný krevní oběh, který udržuje teplotu jejich těla o 4–7 °C vyšší, než je teplota okolní vody.

Je to neúprosný predátor, který si nejvíce pochutná na hlavonožcích, makrelách, tuňácích, mečounech a dokonce i delfínech.

Obr s elegancí baletky

Je to kolos s rozpětím ploutví blížícímu se šesti metrům, který ladně proplouvá světovými oceány tropického pásu. Řeč je o mantě obrovské (Manta birostris), která je považována za největšího rejnoka na světě. Vážit může až 900 kg. Manty se živí hlavně planktonem.

Neobvyklý a exotický vzhled, způsob pohybu pomocí křídlovitých ploutví stojí za celou řadou mýtů a bájí. Jedna pověra říká, že manta je schopna svými ploutvemi obejmout člověka a následně jej i usmrtit. Jediné potencionální nebezpečí, které ale potápěčům hrozí, je úder silnou ploutví při příliš těsném kontaktu.

I když manta patří mezi zranitelné druhy, neexistuje žádný celosvětově řízený program zaměřený na její ochranu. Její ochrana je organizována pouze v místních rezervacích a omezením rybolovu v určitých státech.

Rejnočí elektrárna, která může ohrozit i člověka

Věděli jste, že na Zemi žije celá řada živočichů, která si osvojila schopnost omráčit svou potencionální kořist elektrickým výbojem? Do této skupiny patří i parejnok elektrický (Torpedo marmorata). Je to typický útočník ze zálohy. Nehybně vyčkává na dně, až do jeho blízkosti připlave ryba, a pak jí dá ránu elektrickým proudem o napětí až 220 voltů, které dokáže omráčit i člověka. Elektrický proud vzniká ve zvláštních orgánech umístěných mezi hřbetní a prsní ploutví, jejichž původ můžeme hledat ve svalové a nervové tkáni.

Tento druh rejnoka se nejčastěji vyskytuje v hloubkách kolem 10 až 30 metrů na písčitém nebo bahnitém dně. Pozorován byl ovšem i v hloubkách větších než 350 m. Zajímavé je, že patří mezi druhy, které dávají přednost chladnější vodě do 20 °C.

Trn a jed jako prostředek obrany

Rejnoků je spousta druhů. O drtivé většině z nich nemůžeme říci, že jsou jedovatí. Výjimku tvoří trnuchy (rod Dasyatis). Do čeledi trnuchovití řadíme asi 70 druhů rejnoků. Typický je pro ně tvrdý osten na ocase, který je pokrytý slizem, který obsahuje jed, jenž může být nebezpečný i pro člověka. Své by mohl vyprávět Steve Irwin, moderátor přírodopisných dokumentů, který zemřel po střetu s rejnokem při natáčení svého dokumentárního pořadu u severního pobřeží Austrálie.

Paryby, tedy zejména žraloci, patří do kategorie démonizovaných tvorů. Vidět hejno ladně se vznášejících mant je zážitek spíše estetický než strašidelný. Snad jste si při přečtení tohoto článku spolu se Sokratem (tedy pokud onen citát kdy skutečně vypustil z úst) znovu uvědomili, že „vím, že nic nevím“. V oblasti přírodních tajemství to totiž platí.

ext: David Hainall