Zbytečná smrt psů a koček: Britové před druhou světovou válkou zabíjeli své mazlíčky

Na ubližování domácím mazlíčkům jsme všichni velmi citliví. Jakmile děti a mladiství týrají zvířata, každý chápe, že se tu rodí nezanedbatelná osobnostní patologie; většina z nás má také problémy s násilím na zvířatech ve filmech, a tak snímky jako Marley a já pravidelně vedou k slzami smáčeným kapesníkům. O to bizarněji pak působí jedna historická situace, kdy lidé dobrovolně zabíjeli své vlastní mazlíčky…

Hysterické zabíjení mazlíčků

V roce 1939 se kontinentální Evropa začala zmítat druhou světovou válkou a i zpočátku bezpečná Anglie se musela připravovat na budoucí ozbrojený konflikt. Britská vláda proto mimo jiné zřídila komisi, která měla vymyslet, jak se válka dotkne britských zvířat. Analýza a následné doporučení hovořily jasně: v případě války hrozí, že vláda bude muset dávat jídlo na příděly, což povede buď k hladovění domácích mazlíčků, nebo riziku lidských životů, jelikož se páníčci budou chtít o své porce rozdělit. Závěr? Transportovat zvířata na venkov, který by neměl být válkou tolik zasažený, a pokud to není možné, tak své kočky a psy utratit.

Přestože se proti těmto doporučením vzbouřila řada organizací a veterinářů, spousta lidí poplašným zprávám podlehla a nechala své mazlíčky utratit – pokud se jich rovnou nezbavila sama pomocí jatečních pistolí, jež byly v rámci zmíněné příručky inzerovány. Přitom komise po několika týdnech od vydání příručky vyhlásila, že se podobná doporučení týkala především hospodářských zvířat a drůbeže; jenže bylo už pozdě a kolem 400 000 domácích mazlíčků tou dobou už nežilo. Situace se ještě zdramatizovala na podzim roku 1940, kdy už došlo k opravdovému bombardování Londýna; tehdy se vyrojila druhá vlna lidí, jež usoudila, že vlastnit domácí zvíře ve válečné době je příliš velký luxus.

Psi a kočky jako válečné oběti

Postupem času si spousta majitelů zvířat uvědomila, že tento krok nebyl vůbec nezbytný, a obvinila vládu ze zbytečného vytváření paniky. Celkem v rámci této kampaně přišlo o život na 750 000 domácích zvířat, převážně samozřejmě psů a koček. Dnes se na událost vzpomíná jako na „zvířecí holokaust“, což je sice velmi nadnesené (a rozhodně necitlivé vůči obětem skutečného holokaustu), přesto i díky tomuto označení zvyšujeme šanci, aby se na podobné události nezapomínalo; vyvolávání paniky může vést k právě takto zbytečným tragédiím, nemluvě o připomínce další roviny, v níž si jakákoli válka vybere až příliš krutou daň.