Vyvraždění carské rodiny – skutečný příběh konce carského Ruska

V den revoluce, jež si kladla za cíl svrhnout carský režim a která vešla do československých učebnic jako Velká říjnová socialistická revoluce, nebyla carská rodina pohromadě. Zatímco car Nikolaj II. pobýval v Mohylevě, carevna Alexandra Fjodorovna Hesenská a potomci se nacházeli v Carském sele. V mohylevském hlavním stanu car přijímal zprávy o bouřících se dělnících a plánoval další strategie, jak čelit blížícím se bouřím. 10. března mu posel doručil telegram oznamující stávku dělníků a bylo jasné, že se situace přiostřuje. 11. března se car dozvěděl, že vojáci se přidávají na stranu dělníků a zatýkají své nadřízené důstojníky, což se rovná zradě. Pokud by se situace vyvinula ve prospěch carské rodiny, riskovali by vojáci vojenský soud a trest smrti.

Dnes už historie VŘSR opět pomalu upadá v zapomnění a země, kterou vynesla mezi velmoci, tedy po ní vzniknuvší Sovětský svaz, už neexistuje. SSSR se zpět metamorfovala v Rusko a komunistický režim sovětského vzoru má po světě stále miliony příznivců. V roce 1917 revoluce zvítězila a car s rodinou se stal zajatcem vítězů – nového bolševického režimu.

Důvodem pro likvidaci cara byl samotná jeho existence. Dokud bude Nikolaj II a jeho potomci naživu, mohou se jeho příznivci ukájet nadějí po návratu cara a starých pořádků a aktivně v tomto smyslu vyvíjet protisovětskou činnost.

Carův přesun do Jekatěrinburgu

Cara s rodinou do města dopravili vlakem na jaře roku 1918. V té době tam byl dislokován zvláštní železniční oddíl v čele s rolníkem Parfenijem Titovičem Samochvalovem, který v obvodu železniční trati prováděl popravy zastřelením. Samochvalov sloužil mimo jiné jako řidič v sovětské garáži a dostal za úkol odvézt nejdůležitější členy carské rodiny do Ipatievova domu, kde byli později zavražděni. V době příjezdu cara oslovoval sovětský komisař Goločenkin tohoto kdysi nejvyššího muže země „občane Romanove“ – čímž chtěl dát najevo, že carovi nepřísluší ani hodnosti ani tituly a vlastně ani majetek. "Nakonec zůstal s carskou rodinou jen doktor Botkin, kuchař Charitonov, sluha Trupp, kuchařský učedník Leonid Sědněva a pokojská Demidová,“ píše vyšetřovatel N. A. Sokolov v beletrizovaném vyšetřovacím spisu.

Jekatěrinburg

„25. července 1918 byl Jekatěrinburg, kde byla vězněna carská rodina, dobyt sibiřskou armádou a Čechy,“ píše N. A. Sokolov v knize Zavraždění carské rodiny, což jsou vlastně sebrané dokumenty a vyšetřovací spis člověka, který měl na starosti vyšetřit hromadnou vraždu spáchanou na příkaz sovětského velení. Sám Sokolov v předmluvě píše: „Bylo mě osudem určeno vyšetřovati případ úkladné vraždy cara Nikolaje II. a jeho rodiny." Zmínka o Češích je jen narážkou na československé legie, které se proslavily postupem přes Sibiř až k Bajkalu, odkud se složitou cestou dostávali zpět do své domoviny.

Dům zvláštního určení

Ipatievův dům, jež se stal vězením carské rodiny, stál na rohu Vozněsenské třídy a Vozněsenské uličky přibližně ve středu města. Zároveň v něm sídlila vojenská stráž a velitelství. Dům byl mezi Sověty obeznámenými se situací nazýván „domem zvláštního určení“ a jeho vězni se stali prostě „obyvateli“. Mluvíme-li o carské rodině, tak se jednalo nejen o Nikolaje II s manželkou, ale i o jeho 4 dcery Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii a maličkého „nástupce trůnu“ Alexeje. Podařilo se dohledat jména všech strážných, kteří v té době měl na starost carovu „bezpečnost“, mimo jiné po sobě nechali vizitky v podobě do zdí vyškrábaných nápisů a jmen.

Poprava

Zavraždění carské rodiny, to znamená cara Mikuláše II (civilním jménem Nikolaj Romanov), carevny a jejich dětí, se odehrálo v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě Ipatijevova domu v ruském Jekatěrinburgu. Spolu s nimi byl trest smrti vynesen i nad jejich nejbližším, výše vyjmenovaným služebnictvem, které se rozhodlo následovat cara do exilu.

Kolem půlnoci ze 16. na 17. července 1918 velitel „domu pro zvláštní účely“ Jakov Jurovskij nařídil lékaři Romanovců, doktoru Evženu Botkinovi, probudit spící rodinu a požádat je, aby se oblékli pod záminkou, že rodina bude přesunuta na bezpečnější místo kvůli hrozícímu chaosu v Jekatěrinburgu. Důvod této lži byl jasný – nesměla vzniknout panika a křik, který by na chystanou vraždu mohl upozornit, byť by asi zvenčí nikdo carovi na pomoc nepřišel – dům byl hlídán ozbrojenou stráží. Všichni odsouzení se přesunuli do sklepní místnosti pod záminkou, že nákladní automobil, který je má převézt, ještě nedorazil.

Podle Ivana Plotnikova, profesora historie na Uralské státní univerzitě A. M. Gorkého, se zúčastnili popravy: Jakov Jurovskij, G. P. Nikulin, M. A. Medvěděv (Kudrin), P. Jermakov, S. P. Vaganov, A. G. Kabanov, P. S. Medvěděv, V. N. Nětrebin a J. M. Celms. Velitel domu Jurovskij přečetl nahlas rozkaz výkonného výboru: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit,“ a vzápětí pistolí cara zastřelil.

Popravčí četa začala do odsouzenců chaoticky střílet, což dokazují kulky porůznu nalezené ve zdech. Sklep se naplnil kouřem z divoké střelby, zatímco popravení už leželi na zemi. Kvůli vyvětrání jeden ze členů tajné policie otevřel dveře, když tu se ukázalo, že některé z žen ještě žijí. Kulky totiž nepronikly skrz diamanty všité do šatů. Aby byla vražda dokonána, ubodal je bajonetem bolševik Pjotr Jermakov. Ke střelbě nesáhl ze strachu, že by se rachot střelby nesl otevřenými dveřmi ven.

Vyšetřování

Následně sice došlo k vyšetřování, byly odebrány vzorky ze sklepa Ipatievova domu, aby se zjistily stopy krve a byly vypracovány znalecké posudky, které se pokusily podle nalezených střel určit typ zbraně. Často se (u jednotlivých střel) kloní k názoru, že šlo a pistole typu Nagan (správně Nagant), oblíbené zbraně sovětských důstojníků a tajné police. V carské armádě byly revolvery Nagant s dvoučinným (pro důstojníky) a jednočinným (pro mužstvo) bicím a spoušťovým ústrojím velmi populární. U dvoučinného revolveru se před výstřelem po stisknutí spouště bicí kohout natáhl automaticky. Důvodem, proč mužstvo fasovalo jednočinnou zbraň byl jednoduchý: cílem bylo zabránit plýtvání střelivem při rychlé palbě.

Podle některých sovětských zdrojů byla poprava vykonána z obavy, aby cara neosvobodily blížící se československé jednotky legionářů, podle jiných šlo o svévolné rozhodnutí Uralského výboru a další historici se kloní k tomu, že šlo o přímý Leninův rozkaz. Cílem bylo nenechat naživu živoucí symbol bývalého režimu a ikonu Ruska, které se revolucí proměnilo v Sovětský svaz.

Text: Topi Pigula